Byla jsem v posilovně. Poprvé v životě. A bojuju s tím, aby to nebylo naposled. Určitě potřebuji zpevnit střed těla, určitě potřebuji najít svaly pod vrstvou tuku a zaktivizovat je. Určitě potřebuji mít lepší fyzičku a v pase pár centimetrů méně. Tak určitě. Jenže mě to cvičení v posilovně naprosto vůbec nebaví. Jak vydržet dělat něco, co je pro nezáživné, otravné, bolestivé, odporné?

Upřímně, já to nevím. Já se snažím. Překročila jsem práh posilovny a svůj stín. Obešla jsem s trenérkou kolečko mezi posilovacími stroji a v podstatě na každém jsme zjistily, že to není pro mne. Po hodině zoufalství mi doporučila ležet na podložce a nohama imitovat jízdu na kole. To byl fakt strhující závěr. Ostatní ženy skákaly na trampolíně, zdvihaly závaží, makaly na vibrační desce (z níž jsem spadla tak nešikovně, že jsem se málem zranila o radiátor). Já jsem ležela u dveří na zemi jak chrobák, co by se rád převrátil z krovek na břicho a zoufale kope nožičkama. A k ničemu to nevede. A navíc celou hodinu hrála v místnosti nahlas příšerná rapová hudba, každých 45 sekund přerušovaná příkazem Změňte stanoviště.

První stroj mi vyhodil koleno. Při zdvihu závaží rukama mi ruplo za krkem. Rovnováhu nemám naprosto žádnou, takže ze všeho, co nebylo přibito k zemi, jsem padala. Zpotila jsem se hrůzou na běžícím páse, a stlačení červeného tlačítka stop jsem se setrvačností vyvrátila dozadu. Jenom doufám, že tam nebyla skrytá kamera, protože to by byl určitě hit internetu. Já vím, že optimisté mi budou radit – vydrž! To chce čas! Ale kdo z vás by dobrovolně chodil třikrát týdně k zubaři nebo na gynekologickou prohlídku? Myslíte si, že by vás to začalo bavit?

V mládí jsem přitom sportovala hodně. Dělala jsem sportovní gymnastiku, pak jsem léta tancovala. Jezdila jsem na běžkách i na kole, chodila jsem po horách. Dělala jsem to proto, že mě to naplňovalo, bavilo, těšilo. S nemocí a nadváhou se to prostě nějak zlomilo. A zatím jsem nenašla cestu zpět. Jak to tak léta zkouším, vždycky se zraním nebo se stane něco, abych musela přestat. Možná, že se snažím nějak podvědomě zastavit sama. Co s tím?

Rady typu Naučte se mít rádi to, co rádi nemáte a co vás nejvíce štve, jsou k nezaplacení. Že bych si jako dala večer vařenou chobotnici a pak šla do posilky kopat nohama? A za odměnu si přečetla Haló noviny?

Dny bezplatného týdenního vstupu do posilovny utíkají. Gumový náramek leží na stole jako němá výčitka, že bych měla jít znovu. A znovu. A pak znovu. Vidím v cíli tu pružnou mladou ženu, která zvedne auto bez heveru a její bicepsy trhají rukávy trička. Vidím ji úplně zřetelně. Jen to prostě nejsem já.