Čas vánočních večírků zamořil veřejný prostor, zejména restaurace, kluby, sportoviště a všechna místa, kde se vejde více osob najednou a mohou konzumovat alkohol. Kolegové se baví, navazují osobnější známosti s lidmi, které znají jen z mailů a telefonů. Bujará nálada, pozdní návraty domů a těžká rána zažil v prosinci prakticky každý. Každý kromě mě.

Já nevím, čím to je, ale i když jsem zažila spoustu povedených večírků, žádný z nich nebyl vánoční. Nikdy jsem nepracovala ve firmě, která by je uměla uspořádat, a kde bych našla parťáky pro noční tah. Ať jsem pracovala kdekoliv, nikdy jsem si žádný večírek příliš neužila. Ze třinácti let v předchozí práci jsem se zasmála jen jednou, když si plnoštíhlý kolega oblekl můj dárek – spací kombinézu – a vyhrál sázku, neboť v ní obešel místní kašnu na náměstí. Pak jsem zažila pár pracovních porad, které neměly s vánočním veselím nic společného, kromě prosincového termínu. A co bylo v těch dávných dobách předtím už si nepamatuju.

Včera jsem byla na večírku sportovců, který překonal všechna předchozí strádání.

Byla jsem tam jako manželka sportovce, abyste situaci správně pochopili. Mně se zpocení lidé příčí, preferuji četbu a poslech operních árií.

Ale byla jsem pozvána a šla jsem dobrovolně. Pár lidí v místnosti jsem znala a všichni jako celek jsou veselá parta, nemůžu říct proti nikomu z nich ani slovo. Ale jsem ráda, když si vzpomenu, jak se jmenují, natož abych je poznala v soutěžním kvízu z fotografií, na kterých jsou zachyceni jako mimina. Můj papír zůstal prázdný, poznala jsem na fotce jen vlastního manžela a sebe. Na dalších 25 fotografií, promítaných třikrát po sobě, jsem zírala jako na dokument o štěpení jádra v japonštině.

S hlavou vytočenou do strany k promítacímu plátnu jsem vydržela sedět ještě několik videí, zachycujících přítomné na soustředění, na kterých jsem nebyla, na turnajích, které jsem nezažila. Video o seskoku padákem jedné z žen a témě nekonečnou sérii historických fotografií. Všichni se výborně bavili a vzpomínali a smáli se, až se za břicho popadali. Můj úsměv postupně tuhl stejně jako šíje. Říkala jsem si, co tady, proboha, vlastně dělám? Kdy tohle skončí? Mohu odejít hned, nebo musím ještě zdvořilou chvíli vydržet? Pak svitla naděje v podobě panáka u baru s jedním milým člověkem, které ho znám trošku lépe. A pak už se nadělovaly dárky, vrchol večera.

Každý účastník večírku donesl dárek a každý si dárek odnesl. A jak se ukázalo, každý nabalil to, co by chtěl sám dostat, což se ale nikomu nestalo. Byly tam krásné, vtipné nebo chutné dárky a spousta alkoholu, který by asi vyřešil i mou depresi. Někdo dostal župan, jiný deku, jelení maso, pivo, puzzle, batoh, ponožky, prostě spoustu praktických univerzálních věcí, které potěší každého. Můj muž dostal dvě lahvinky vína Mádl. Já jsem si vylosovala nástěnný kalendář s fotkami ze sportovních akcí, na kterých jsem nebyla, asi abych si mohla tento večírek připomínat každý den po celý rok, a příští večírek už znala všechny obličeje a zábavné historky zpaměti. Moje radost neznala mezí, zvláště když si člověk po mně vylosoval slivovici. Naši domácí skvělou slivovici.

Nejlepším okamžikem celé akce tak bylo loučení, a to nemyslím nijak nezdvořile. Prostě jsme se zvedli ze židlí a upřímně si přáli šťastné a veselé. Všichni jako by ožili a dostala jsem i pár polibků. Domů jsme šli s mým sportovcem tmavým parkem mlčky. Občas jsme se zasmáli při vzpomínce na můj dárek, který jsem přenechala těm, které skutečně potěší. Doma jsem si nalila té naší slivovičky a podívali jsme se ze záznamu na Stardance. Tanec je přece taky sport, ne? Letos už mě žádný večírek nečeká, až tradiční vánoční setkávání s rodinou a přáteli. A do příštího roku hledím s optimismem, že třeba konečně zažiju pořádnou vánoční večírkovou jízdu.