Od posledního blogu mě dělí skoro týden. Zatím nejdelší pauza, jakou jsem ve své výzvě #365 udělala. Nemám žádné výčitky svědomí, protože jsem nepsala, ale žila naplno. Nebyl čas fňukat, přebírat bolístky, rozdávat rady ani nadšení. Byl to čas cestování, prožívání, nové inspirace. Ukazuje se, že pauzičky jsou pro mne skoro stejně důležité jako snaha vytrvat.

Zítra bude teprve druhý Advent, a já už jsem byla na vánočních trzích v Brně, Ostravě i Bruselu. A taky konečně doma.  Minule jsem vyzývala k nezrychlování, ale sama jsem se ocitla uprostřed předvánočního víru. Protože v tom však není žádné usilování, prostě se to děje, je to zábavné. Pod našima okny hučel dav od rozsvícení vánočního stromu až dlouho do noci. Nesnáším opilecké řvaní, ale včera jsem usínala s písničkou Či že jste husličky, kterou se snažili nějací ovínění mladíci na ulici zpívat, seč jim síly a paměť sloužily. Jestli došli ke druhé sloce, to už nevím. Po těch svařácích a milých setkáních jsem spala jako mimino.

Do ranní tmy svítí jen obrazovka mého počítače. Musím se pousmát, jak bojuji se slovy v krátkých blozích. Vedle mě totiž leží tisícistránková vědecká monografie, kterou napsala skutečná úžasná Bára B. Když jsem se s ní potkala u kávy ve Zlíně, právě obhájila doktorát, chystá křest své výjimečné knihy a taky další workshopy o tom, jak knihy vydávat. Mezi tím jistě pracuje na dalších knihách, výstavách a projektech. Člověk by po hodině s ní mohl propadnout malomyslnosti, že tady na světě jen marní čas. Ale i ona stále pochybuje, jestli je dost dobrá.

Co pak máme dělat my, nižší živočišné druhy? Především se s nikým nesrovnávat. Valit si svou vlastní kuličku, vlastním tempem a vlastní cestou. Jestli to bude k něčemu nebo to bude na hovno, se stejně ukáže až na konci.

Venku pomalu svítá a topení konečně začalo trochu hřát. Kdeže jsou ta vlahá úžasná rána, kdy člověk může procházet bosky ranní rosou a pít kávu na terase při východu slunce. Zima je tady. A s ním sloveso choulit se. Lidé se choulí do kabátů a šál a nedívají se nalevo napravo. Zvláště ráno. Každý se snaží nezmrznout, neuklouznout, stihnout přijet do práce včas, i když škrabání auta zabere pět minut navíc. Dětem trčí z kočárků jen zmrzlé nosíky a pozorují svět štěrbinou mezi čepicí a šálou. Čas čekání na Štědrý den ubíhá každému jinak. Těm dětem připadá nekonečný, nám dospělým letí jako zblázněný.

A tak jsem ráda za každou pauzičku, která mě připomene, že svět je krásné místo k životu. Třeba v kavárně na nábřeží v belgickém Gentu. Slunce svítilo a hřálo tak, že se dalo sedět venku. Kolem mne samí příjemní lidé. A k svátku jsem dostala koktejl s názvem Pornstar. To „o“ tam opravdu nebylo, ale po vypití jsem se tak cítila.

A ještě jsem kromě všech dalších krás viděla na vlastní oči Gentský oltář, jedno ze stěžejních děl světového malířství. Sice jsem ho překřtila na Klanění beránka místo Klanění beránkovi, ale co chcete od ženy, která má v žaludku hříšný koktejl.

Jsme zpátky doma. Vůně perníčků už z kuchyně vyvanula, je načase upéct něco dalšího. Ne proto, že bych měla nebo musela, ale protože chci. Jak to dopadne, sledujte na sociálních sítích. Fotky mých vanilkových rohlíčků jsou obvykle trhákem adventního času. Nikdy nevím, jestli se rozjedou do vanilkových rohlíků, kterými by se dalo zabíjet, nebo mi zbyde jen miska drobinek pro pláč. Každopádně, i když se nedají jíst, mnoha dalším hospodyňkám zvyšují sebevědomí. A to není málo. Je to úžasné. A moje dětičky milované už se určitě těší na tradiční vánoční „dusivé cukroví“. Toho bohdá nebude, abych vás zklamala!