Ráda se v cizích městech jen tak toulám ulicemi a občas nakouknu do nějakého obchodu, který mě zaujme. V lesklých a drahých časopisech často píší o tom, že hollywoodské hvězdy chodí na nákupy v teplácích a kšiltovce a nikdo to nekomentuje. Tak musím říct, že v Brně o tom ještě nečetli. Prošla jsem dvěma butiky a dostala jsem naloženo na několikaměsíční depresi.

V tom prvním jsem se kochala krásnými originálními šaty, pravda v odpovídající ceně.

„Takové drahé šaty si u nás kupují hlavně doktorky nebo právničky,“ informovala mě hlasitě prodavačka, která by mohla z fleku hrát ve filmu Martu Gottwaldovou, a vytrhla mi ramínko z ruky.

Nezmohla jsem se na žádnou reakci. Maminka mě učila, že mám vždycky první hledat chybu v sobě, tak jsem chvíli přemýšlela, jestli nemám na hlavě šátek s uzlem a v ruce kýbl. A pak jsem prostě tiše odešla jako dáma a od sprostých slov jsem si ulevila až v postranní uličce.

Nepoučena jsem po chvíli vstoupila ještě do druhého krámu. Slušně jsem se zeptala, jestli mají nějaký zajímavý kousek v mé velikosti. Prodavačka mě ve třech větách stačila urazit hned třikrát. „Kdybyste měla velká prsa, tak to bych tu něco měla. Ale to nemáte, no. S těmi vašimi boky musíte do nadměrných velikostí.“

Myslím, že i Věstonická Venuše se zachvěla. Mám naprosto úžasnou postavu, obdivovanou od pravěku přes baroko a dodnes ceněnou v některých afrických kmenech.

Jak radostně konstatoval i můj porodník, pánev mám prostornou! Obleču poslední čísla běžné konfekční velikosti, i když, pravda, někdy je to boj a jindy šatová zástěra. Že mám velký zadek, to je kombinace genetiky, sedavého zaměstnání a odporu ke všem aktivitám, při kterých se člověk potí. Nemůžu za to, zpocení lidi se mi prostě hrozně eklujou. Zpoceného chlapa snesu ve své blízkosti pouze v případě, že se zrovna potí na mně. Navíc mám velmi vyvinutý čich, takže hromadné cvičení nebo posilování v uzavřených prostorách nepřipadá v úvahu.

Snažila jsem se běhat po venku, ale vyděsila jsem několik náhodných kolemjdoucích, kteří se domnívali, že mám bodnou ránu v břiše a běžím na pohotovost.

Přitom mě jen píchalo v boku a bála jsem se zastavit dřív, než padnu na práh našeho domu. Běh je skvělý, navzdory pocení. Ale já jsem prostě z jiného vrhu, než jsou etiopští vytrvalci. A do toho miluju dobré jídlo, kterého se nehodlám vzdát. A nějakou tu skleničku, samozřejmě. Raději dvě.

Co s tím? Teď na jaře prostě vyházím ze skříní a zpod postele všechno oblečení, které už neobleču nebo jsem ho nikdy ani neoblekla. Zbydou mi plavky, legíny lehce prodřené mezi stehny a nějaké noční košile. No a co? Je čas koupit si něco nového na sebe, aby mě beránek nepokakal. Ideálně po internetu. A když zabrousím do nějakého velkého obchodu, nikdo si mě všímat nebude.

I když si budou v některých řetězcích myslet, že jsme vyhořeli nebo po únosu cizího dítěte měním svou identitu, co na tom záleží? I tak jsem úžasná.

Mám svůj styl. Kdybych se ostříhala, budu mít o dvě kila méně. A na všechny vyzáblé prodavačky s velikostí 34 se budu odteď usmívat dobromyslně jako Švejk. K platební kartě jsem si ofotila svůj diplom. A jestli nějaká prodavačka jenom cekne něco o XXL, přimáčknu ji k pultu vahou své úžasné osobnosti. Ještě bude litovat, že ke snídani jen olízla víčko od jogurtu.