Ten novinový titulek mě fakt zaskočil. Začínají dvacátá léta. Na rozdíl od let desátých, která byla v tomto i minulém století spíše nevýrazná, za pár dní začíná dekáda, která dosud označovala bezstarostný životní styl, jazz, dobu krásné módy a lesk večírků a divadel. Jaká budou ta nová dvacátá léta?

Každý věděl, že dvacátá či třicátá léta máme na mysli, když mluvíme o letech od roku 1920, respektive 1930. Když se něco stalo v 60. letech, nikdo nemyslel na narození Gustava Mahlera v roce 1860, ani korunovaci Josefa II. v roce 1764, natož něco ještě o století staršího. Protože jsme ale generace, která zažila změnu století, musíme se naučit rozlišovat, co bylo a co bude ve století aktuálním a co už před sto lety. To je fakt dost děsivé.

Když jsem byla malá, byl pro mne rok 2000 něco nepředstavitelně vzdáleného. Sci-fi. Létající talíře a umělé rozmnožování jako ve filmu Sexmise.

Hlavně, hlavně jsem si myslela, že budu v té době už hrozně stará, víceméně mrtvá. Což jsem se skoro trefila. Když jsem se nakonec přelomu tisíciletí dožila, nebylo to vůbec tak špatné. Naopak jsem v životě nabrala nový směr a nové síly. Měla jsem milujícího muže a dvouletého caparta, tak co chtít víc?

Vyhlídky do budoucnosti už mě neděsí. Moc nemyslím na to, co bude v roce 2050 a jestli tady ještě budu já či moji blízcí. Jestli bychom měli zažít podobně děsivá padesátá léta, jako byla ta minulá, tak myslím, že se bez toho minu. Co mě opravdu zajímá, jsou ta nová léta dvacátá, co jsou na spadnutí. Těším se, že budou nejlepší dekádou mého života. Že vejdou do dějin nebo alespoň do mého života jako léta zlatá dvacátá. Plná večírků, hudby, divadla, bezstarostnosti a krásných šatů. Většinou si nepřejeme, aby se historie opakovala, ale v případě dvacátých let by bylo opakování naprosto senzační! All that jazz!