Úžasný život spočívá i v tom, že má člověk možnost zažít úžasné momenty v širokém spektru lidského konání. Tak jsem dva dny zpívala koledy po kostelích a oslavovala Ježíška panáčka, a teď mám hlasivky vyřvané z nadávek na rozhodčího, který nám neuznal gól. Ocitla jsem se v zajetí testosteronu na mistrovství světa juniorů v hokeji.

Vůni kadidla vystřídala vůně rozlitého piva, ticho jako v kostele vystřídal řev arény, v níž novodobí gladiátoři vyměnili meče za hokejky. Nejde jim sice o holý život, ale o lepší život s pohádkovými platy určitě. Nám, obyčejným divákům, byly všechny možné zbraně kromě hlasivek odebrány už u vchodu. Mně z batohu vyhodili jablko, což mě dost překvapilo. „Komu může vadit moje jablko?“, ptala jsem se ze zvědavosti ochranky, nahlížející do mého batohu. „Kdybyste ho mrštila na led, mohlo by někoho zranit!“ Vědouc, že jablko bylo vždycky předmětem sváru, se raději nehádám. Stejně jsem to druhé jablko pronesla pod roztrženou podšívkou. V hodu ohryzkem mi zabránilo jen dobré vychování. Mému muži vytáhli při kontrole balíček žvýkaček. Před zápasem s USA, kde byla žvýkačka v roce 1911 poprvé představena veřejnosti! Zajímalo by mě, jestli by mu je vytáhli i z pusy, kdyby si je tam všechny najednou narval.

Sedíme za brankou soupeře docela blízko ledu, a hlavně přímo za plexisklem, do kterého vší silou narážejí létající puky. Smrt po ráně toušem do hlavy by sice byla v mém stylu, ale prosím, dnes ještě ne. Chci si své první mistrovství užít až do konce. Ne že by mě hokej nikdy nezajímal, to zase ne. Už na gymplu při MS v Praze v roce 1985 jsme měly s holkama hokejisty rozdělené. Lochmanka Růžičku, Boďa Šejbu a já Klímu. Probíraly jsme utkání na dámských toaletách a zajímaly nás hlavně vyražené zuby, vlnité vlasy pod helmou a ženy v jejich okolí. Teď je jiná doba. Fandí se jinak. Živelněji. Protože sedíme v koutku aktivních fanoušků, pořád se tleská, skáče, zpívá, skanduje, bučí, hučí a točí šálami nad hlavou. Já nemám šálu, ale mám obří klobouk v národních barvách. Víc pro český hokej udělat nemohu.

Ti američtí hoši hrají technicky skvěle. Taky mají perfektní podmínky pro sportovní rozvoj od dětství až po univerzitu. A je to výběr toho nejlepšího z juniorů padesáti států, neboť předpokládám, že z Portorika, Guamu či Panenských ostrovů moc hokejistů nevzešlo. Češi jsou ze státu jediného, malého, ale šikovného. Taky mají na každém stadionu ne jednoho, ale tisíce trenérů, kteří jim dávají rady tak hlasitě, jak to jen dovedou.

„Co se tam mrcasíš před tou bránou, rozehraj to dopředu!“ Slyším jekot přímo ve své hlavě. Ten, kdo ječí na zpoceného hokejistu, jsem totiž já sama.

Podléhám atmosféře dunícího kotle a trpím, když se našim nedaří. Nadávám. Skrývám hlavu v dlaních. A skáču po každém gólu. A po tom, co nám neuznali, samozřejmě neoprávněně, mi naskočí rozčilením žíla na spánku.

Skalní fanoušci povzbuzují mužstvo i ve chvílích, kdy se situace jeví beznadějně. Já je obdivuju. Já k nim nepatřím. Chci oslavovat vítězné mužstvo, chci vyhrávat! Sama sebe nepoznávám. Vyrovnávací gól mi spravuje náladu, přináší cenný bod do tabulky. Když ale naši prohrají v prodloužení, jsem vyloženě naštvaná, slušně řečeno. Nemám hlas, bolí mě břicho od další dávky stresu, a ještě mám jet v noci domů po prohře? Tohle je jako to mistrovství, na které máme vstupenky až do finále? Jestli prohrají naši i zápas s Kanadou na Silvestra, jak asi budu slavit příchod Nového roku? Hoši, doufám, že tyto řádky čtete v kabině před zápasem. Buďte tak moc hodní a nezkazte mi prvního Silvestra mimo domov po mnoha letech. Já na vás spoléhám. Slavit budu v ulicích Ostravy až do rána, bude-li co. Tak šťastný a veselý a pamatujte, že Kdo neskáče, není Čech! Hop, hop, hop!