Proložení blogu Zoufalcovými zápisky mně způsobilo šok, protože když jsem hledala v mobilu aktuální countdown, ukázalo se mi číslo #121. Zastavte čas! Už jen čtyři měsíce do mé snahy stát se Úžasnou Bárou a já mám pocit, že stojím na místě.

Začínám si klást otázky, spoustu otázek. Co se stane, když to nestihnu? Proč jsem se do takového experimentu vůbec pouštěla? Proč jsem pozvala na oslavu své úžasnosti své nejmilejší? Proč mám pocit, že šlapu a šlapu, a přitom se mi cíl vzdaluje? Kdy ta změna přijde? A pak ta nejdůležitější otázka ze všech: Jak vlastně poznám, že jsem Úžasná? A jak to poznáte vy?

Panika z nedostatku času je tak nějak součástí našich životů, ať už máme v hlavě plán nebo žijeme jen tak ze dne na den. Před týdnem přesně jsem odjížděla na výlet do Portugalska. Dnes večer mám pocit, že jsem nikde nebyla. Nebo byla, kdysi dávno, když ještě svítilo slunce a bouřil oceán.

Před všemi otázkami, natož před všemi odpověďmi člověk prostě neuteče, ani kdyby se vydal na druhý konec světa. Vždycky vás dostihnou. Polapí. Chytí do sítě.

Já jsem si na část otázek odpověděla. A zjistila jsem, že ty otázky jsou důležitější než vykoktané odpovědi. Člověk se prostě nesmí přestat ptát. Otázky pevně ukazují cestu, odpovědi se mohou měnit s větrem a lidmi, které po cestě potkáte. Ale jednou přijde ta správná odpověď, ukrytá ve vašem nitru ještě dříve, než byla otázka položena.

A tak se ptám: Mohu se stát Úžasnou za 121 dní? Co všechno musím udělat, naučit se, změnit, dosáhnout, abych byla ve svých očích tím, kým toužím být? Dnes mám špatný, bolavý den, kdy se cítím pod psa. Přesto se mi odpověď, jakkoliv neuvěřitelná, dere ze rtů sama.

Měj ráda sama sebe a nemusíš dělat nic. Úžasná už jsi. Úžasná už ses narodila. Jen jsi na to v odlescích těch zrcadel, co ti nastavuje nemilosrdné okolí, a hlavně ty sama, prostě zapomněla.