Můj kufr a Jarda odjíždějí z letiště, zatímco já zůstávám před letištní budovou. Mám déjà vu. Tohle jsem už zažila, a proto nepropadám panice. Tentokrát totiž nezůstávám nikde ani v noci, ani s horečkou, ani sama jako minule. Polovina Jaroš’s group se nevlezla do mikrobusu, a tak čekáme s Kájou na další. Nic se neděje. Jen výlet do Portugalska končí.

Sobotu trávila Kája v české škole s dětmi českých rodičů, které učila prostonárodní tance a písničky, my ostatní jsme se vydali na další výlet do přírody a okolí Lisabonu. Slunce pálilo jako blázen a v malebném přímořském městečku Cascais hráli místní mladíci u oceánu plážový volejbal. Hezký, moc hezký pohled. Hlavně na začátku ledna. Tady už kvete kvítí a domorodci chodí bosky. Já mám ještě pořád lehkou péřovku, ale často si ji sundávám. Když sedím na slunci v kavárně a popíjím čaj s výhledem na oceán. Když šlapu podél pobřeží k místu divokých útesů, jeskyní a tříštících se vln zvanému Boca do Inferno, Ďáblovy tlamy. Když sedím na vyhřátých kamenech, poslouchám zpěv mladíka s kytarou a pozoruju vlnobití na útesech. Vlastně bych tady mohla klidně zůstat celý den. Dnes se mi od moře nechce vůbec vzdalovat. Asi tuším, že už ho dlouho neuvidím.

Jsme na Slunečném pobřeží a slunce pálí tak, že to všechno vypadá jako na letní dovolené, akorát že je to dovolená zimní.

 

V této oblasti Portugalska mají neskutečnou zálibu v dlažebních kostkách. Jsou jich tady miliony, několikakilometrová cesta k ďáblu v kožených botkách s tenkou podrážkou je opravdu pekelná. Ani jedna kostka není stejná jako druhá, takže mají různé výšky, povrchy, sklony. A navíc jsou tady všude ještě mramorové schody a dláždění, zejména v Lisabonu, a večer je polévají vodou. Asi aby turisté odklouzali do svých kutlochů a už nikoho neotravovali. Já mám z mokrých kluzkých povrchů hrůzu, zejména jsou-li ve svahu, stejně jako packám na nerovné cestě. Takže i když měním dvoje boty, nožičky jsou úplně vyřízené. Tahle země rozhodně není pro handicapované. Každého vozíčkáře by tady museli vyklopit, neboť každá dlažba končí zprudka schodkem a jámou, nebo má vražedný sklon, nebo jdete po chodníku a najednou zjistíte, že jste na kruhovém objezdu. To si nestěžuju, jen konstatuju. Dlážděných nebo vybetonovaných prostor mají v této zemi skutečně dostatek.

A tak když tatínek učí dcerku jezdit na koloběžce na uzounké štěrkové cestě přes most, kudy potřebují přejít tisíce lidí oběma směry, člověka to nutí k zamyšlení.

Z Cascais, které si oblíbily královské rodiny a kde se to prý za války hemžilo špiony, se vydáváme do údajně nejromantičtějšího města Portugalska, Sintry. Server Portugal-live o něm píše: Keltové a Římané ji uctívali při měsíčním svitu, maurští princové si z ní udělali svůj domov, portugalští králové a šlechta sem jezdili na léto a mnozí básníci a spisovatelé zde nalezli útěchu a inspiraci. Lord Byron toto místo popsal jako svůj „ráj na zemi“. Naše posádka dorazila do centra té oslavované parády v náladě, kterou by jako romantickou popsal skutečně málokdo. Vidím zříceniny maurského hradu na kopci a odmítám se hnout kterýmkoliv směrem. Potřebuju být chvilku sama, toulat se křivolakými uličkami a dát si něco dobrého k jídlu. Až budu chtít vidět krásné zámky a zahrady, zůstanu doma, v zemi české.

Plán to byl dobrý. Vynikající. Zhatila jsem si ho sama v prvních minutách samoty tím, že jsem neuváženě zasunula platební kartu do bankomatu, který při následném ohledání jevil známky výrazného opotřebení a jeho stav, jakož hned v zápětí i můj stav, nejlépe vystihuje slovo žalostný. Kartu sežral a nevydal. Nereagoval na nic. Břicho se mi stáhlo v křeči a situace neměla řešení. Když odejdu hledat pomoc, může karta vyjet někomu náhodnému, když zůstanu na místě, asi se z toho poseru. A to doslovně. Odhodlala jsem se k násilí. Kopla jsem ho. Bouchala jsem do něj pěstičkama. A karta opravdu vyjela ven. A já jsem vystřelila jak namydlený blesk hledat veřejnou toaletu, kde jsem strávila asi polovinu svého volna v pokání.

V naprostém rozrušení a vyčerpání jsem si sedla do příjemné hospůdky na pivo. Mladý pár hudebníků hrál a zpíval kousek ode mne. Ta slečna se žlutým šátkem ve vlasech a krásným úsměvem se na mě podívala a zazpívala píseň o tom, že si máme plnit své sny a že zázraky se dějí každý den. Bylo to tak silné a tak hrozně osobní, že jsem se musela znovu odebrat tam, kam chodil i císař pan sám. Zbylých deset minut, než se Peťa s Jardou vrátili, bylo opravdu klidných a krásných. Nikdy na ně nezapomenu (na ty minuty). A ukázalo se, že mě intuice opět nezklamala. Ti dva totiž celou dobu chodili nahoru dolů po kluzkých schodech v dírách v zemi a studnách a byli sami rádi, že jsem s nima nebyla, protože bych celou dobu patrně dost hlasitě projevovala svůj názor na to, co pod svou ochranu vzalo UNESCO, a asi by si to nikdo z nás neužil.

Závěr dne byl ovšem opět strhující. Někomu to může připadat jako praštěný nápad, ale my jsme s Jardou oba toužili přejet po mostě Vasco da Gama, který je nejdelší v Evropě, a je navíc technickým divem a designovým kouskem nad vodní hladinou. Byl otevřen u 500. výročí objevení námořní cesty do Indie slavným portugalským mořeplavcem Vascem da Gamou. Měří přes 17 kilometrů a je opravdu krásný. Takže jsme zvolili nezpoplatněný výjezd z Lisabonu přes most směrem na protější břeh a pak jsme se okruhem vrátili přes druhý krásný most 25. dubna z Almady zpět do Lisabonu. Nevím, jestli tomu uvěříte, ale na této naší cestě mezi mosty začali v rádiu hrát „Plukovník Bogey March“, ústřední píseň z filmu Most přes řeku Kwai.

 

Trvalo to víc než plánovanou hodinu času, protože jsme se se západem slunce rozhodli pro ještě jednu zastávku u sochy Christo Rei. Místo mělo v zapadajícím slunci úplně jinou atmosféru, a i když jsme se už nahoru na vyhlídku nedostali, stálo to za to. Lisabon v růžovém světle jako na dlani, nad mostem přistávala letadla každou minutu a postupně zde utichl veškerý ruch. A to tak, že definitivně, a nás málem zavřeli za železnou branou.

Člověk by si myslel, že Kristus nemá otevírací hodiny, ale vyvedli nás z omylu a posléze i z areálu.

V kruhu jsme se pohybovali ještě po zbytek večera, když jsme se snažili projet Lisabonem až k našemu apartmánu. Pokaždé, když už jsme byli podle navigace jen kousíček od naší ulice, nepodařilo se nám správně odbočit a znovu jsme se ocitli v začarovaném kruhu. Systém jednosměrek a kruhových objezdů udělá v Lisabonu prakticky z každé jízdy autem velké dobrodružství. Jarda má naštěstí pud sebezáchovy dost oslabený, takže se pustil odvážně do boje s uzounkými uličkami, zvonícími tramvajemi, auty zastavujícími bez varování uprostřed cesty i svažitým terénem města v kopcích. Nakonec jsme Fiestu nechali pod našimi okny, protože už nebylo sil znovu vyjet do ulic. A počkala na nás až do rána, než jsme se vydali na poslední společnou cestu na letiště.

Díky Jardatour za důvěru a servis a všem svým spolucestujícím za krásné okamžiky společného putování. Bylo to krásné a bylo toho dost. Tak zase příště.