Třetí den každého zájezdu je kritický, naladila nás do optimistického módu hned po probuzení Kája. Měla pravdu, den to byl k nesnesení. V mobilu mám několik tisíc dokonalých fotek vln, útesů, pláží, západů slunce. Dnes jsme jako mobilní pobřežní hlídka brázdili západní část portugalského pobřeží Atlantiku.

Ráno jsem vyslala nahoru několik přání. Abychom si bez problémů půjčili auto na letišti. Aby svítilo slunce. Aby se zvedly vlny pod majákem v Nazaré. Všechno splněno. Jen jsem prostě nevěděla, že pojedeme po „silnici smrti“. Ty stromy kolem dálnice, co vypadaly zdálky jako jehličnatý les, byly totiž eukalypty, česky blahovičníky. Velmi hořlavé stromy, vysazované v plantážích. Kája nás opět velmi optimisticky seznámila s řadou tragédií, které se staly lidem v autech v okruhu několika kilometrů, když les zahořel. Tak nám vesele cesta ubíhala, jak jsme sledovali náznaky plamenů za okýnky naší Fiesty. S naší Fiestou je každý den svátek, i pátek.

Z pochmurného soustředění nás vytrhl až Jardův boj s platebním terminálem na mýtné stanici. Kartičku, kterou jsme si vyzvedli při vjezdu na placený úsek, je možné na konci při platbě strčit do otvoru čtyřmi různými způsoby. Jarda vyzkoušel mnoho z nich i opakovaně, ale ke kroku dvě – zastrčení platební karty – jsme se nedočkali. Najednou se shůry ozval silný ženský hlas a třikrát trpělivě zopakoval: Bom dias! Jarda zmateně opáčil: Bom dias! Načež se mu žena, kterou jsme neviděli, ale ona viděla každý Jardův pokus velmi zblízka, snažila pomalu a velmi klidně vysvětlit, jak má postupovat. Bohužel tak činila v portugalštině, takže když po pěti minutách domluvila, Jarda jí řekl, že jí nerozumí, ať to zkusí anglicky. O něco popuzenějším hlasem ho navigovala znovu, celkem jednoznačně.

Když ani na pátý pokus Jarda nestrčil lístek do díry správnou stranou, zakřičela pětkrát No! No! NO! NO! NO! A pak: See the picture!

Na obrázku u díry bylo nakresleno, jakým směrem a jakou stranou má být lístek vložen, ale Jarda ho pro samou nervozitu přehlédl. Ještě odpoledne mu to vrtalo hlavou, jaký obrázek měla ta baba na mysli.

Musím říct, že jsme se my tři ostatní pasažérky opravdu skvěle bavily. Až nám slzy tekly. Z mikrofonu jsme všechny zaslechly zřetelně něco jako „débilé“, než se Jardovi podařilo platbu dokončit a paní se s náma s velkou úlevou rozloučila. Patrně dala echo všem kolegům v budkách na trase, takže nikoho nezaskočilo, že na příští bráně Jarda suverénně zmáčkl místo výdeje lístků modré tlačítko telefonu, načež rychle ujel. A ještě se rozčiloval, že má jeden a půl vysoké školy a že z něho nikdo debila dělat nebude. Jak říkám, byl to povedený začátek výletu.

Na jeho obhajobu musím říct, že s tou portugalštinou to není vůbec jednoduché. Nebyli jsme schopni to nějak rozklíčovat, chvílemi to zní jako polština, pak němčina, samé ž, š, ao. Asi nejlépe to shrnula Kája, která dělá v rozhlase a mluvené slovo je pro ni obživou.

Portugalština zní, jako když si pouštíte slova pozadu. To je asi nejvýstižnější charakteristika tohoto jazyka.

Když jsem se snažila v obchodě mluvit španělsky, opravovali mě jako natvrdlou slečnu, která si snad myslí, že Kryštof Kolumbus je známější než Vasco da Gama. (Smích.) Naštěstí většina zážitků dnešního dne slova vůbec nepotřebuje. Vlastně se mi jich ani nedostává. Miluju moře, miluju oceány. Jejich energii, vůni, neklid. Divoký Atlantik je splněný sen. I v lednu.

V Nazaré sice neměly vlny třicet metrů a maják byl doslova obsazen asijským výsadkem. Ale když si člověk našel skulinu mezi selfiemakery, viděl divokou vodu tříštící se o útesy na straně jedné a stříbrnou klidnou hladinu oceánu na straně druhé. Příčinou tohoto rozporu je průrva na dně mořském, kterou milují surfaři i čumilové z celého světa. Výběžek Peniche nabízel jinou, poněkud klidnější podívanou mezi městskými hradbami, domečky pro panenky a dalšími útesy. Viděli jsme tady sochu P. Marie mezi písečnými dunami a Peťa napodobila prezidenta Havla, když i ji zaskočila přílivová vlna a namočila jí nohy po kolena. My ostatní jsme stačili utéct. Ano, i já. Oběd s výhledem na oceán neměl chybu. Tady by to vážně šlo. Káju pokaždé pobaví, když si k elastickým černým legínám nasadím ještě černou elastickou kapuci. Vypadám jako reprezentantka Saudské Arábie v dálkovém plavání, která právě překonala Atlantik. Ale aspoň mí nefučí do uší a je mi pěkně teploučko. Burkini jsou prostě IN.

Poslední zastávkou pobřežní hlídky byl výběžek Cabo De Roca. I kdybyste volali GO WEST!, dál už by to nešlo. Tohle je nejvíc nejzápadnější Evropa a odsud už můžete jen na východ nebo na záchod. To mi připomíná navigaci z mobilu, která nejraději začíná každou cestu doporučením: Jeďte na jihovýchod. Pokračujte na sever. „Mám si snad na volant přivázat buzolu?“ ptá se Jarda a má pravdu. Některé nevyžádané rady člověka skutečně snadno rozčílí. Tady nepotřebujeme vědět nic, slunce ještě na východě nikdy nezapadlo. Přijíždíme právě včas, abychom se sešli na kopcích nad útesy a mimo turistickou past v podobě dalšího majáku, a abychom zde v tichu přihlíželi tomu každodennímu zázraku, kdy slunce padá za obzor. Je to naprostý a dokonalý kýč, i bez racků. Je té krásy zase tolik, že se to nedá vydržet. Ale když otočíme hlavu na druhou stranu, vykoukne na nás měsíc v úplňku na fialkovo-růžovém pozadí a jsme zase v háji.

Co s těma fotkama budeme dělat, to je ta největší otázka ze všech. Každá z nich musí naštvat pracujícího člověka dost intenzivním způsobem. Tak raději nesdílím nic.

Posledním přáním vyslaným do Vesmíru bylo najít pořádný supermarket, což se skutečně podařilo. Při menší chybičce při odbočování Jardu nějaký hormonálně nestabilní portugalský řidič protroubil a to neměl dělat. Třetí den je třetí den a všechno celodenní rozhořčení padlo na mou hlavu. Jenom proto, že se mi v autě udělalo špatně a nebyla jsem schopna přesně určit výjezd, kterým se máme vymotat. Ale to jsou jen drobnosti, nic, co by nespravila sklenka dobrého červeného vína a talíř těstovin k večeři. Jsme nasolení, opálení a plni dojmů, není třeba dalších zážitků. Zítra je taky den a dobrodružství ještě pokračujte. Čtenáři, bděte!