Heslem dnešního dne by mohlo být ono okřídlené Bohu blíž. Několikrát jsme změnili plány, až jsme došli k závěru, že nejlepší je chodit a jezdit intuitivně a prostě moc neplánovat. Člověk vždycky na něco zajímavého narazí právě ve chvíli, kdy se jen tak toulá, naskočí do okolo projíždějící tramvaje nebo se zamotá v úzkých uličkách a dá si sklenku portského na terase s okouzlujícím výhledem na město. Dobrá zpráva je, že se mi Lisabon začíná konečně dost zamlouvat.

Ráno jsme hledali na internetu cestu k soše Krista v Almadě na protějším břehu řeky Tejo. Původně jsme sice chtěli do Beléma, ale zajímavosti o soše nás přesvědčily o tom, že ji chceme vidět na vlastní oči. Jarda neustále telefonoval, a když ukončil jeden hovor slovy: Už mi zvoní trajekt, nasedli jsme na přívoz a vydali se na druhý břeh. A to doslovně. Všechny možnosti, jak se z přístavu k soše na kopci dostat, vzaly za své v prvních sekundách po přistání, neboť nás udolal řidič tuk-tuku, a než jsme se nadáli, už jsme se, připoutáni, řítili zákrutami městečka vzhůru.

Ke Kristu nás sluncem sežehlý řidič dovezl zcela vyklepané, ale dovezl. Začali jsme mu říkat svatý Petr s klíčem v zapalování. Potřebovali jsme si srovnat myšlenky a orgány vrátit se na své místo v dutině břišní, takže jsme si dali kávu a koláčky v jedné útulné kavárně. Dost jsme se pobavili už umístěním terásky s výhledem na Kristovo pozadí (kavárna u Kristovy zadnice, přeloženo do slušného jazyka) a taky bylo dost zábavné sledovat Jardu, jak krmí vrabce drobinkami. „Proč jim to sypeš na stůl, a ne na zem? Abych lépe viděl, jak zobají.“

Snažila jsem se jeho důchodcovské rozpoložení utnout výzvou k návštěvě velké sochy Christo Rei, ale odpověděl mi: Mně se ještě nahoru nechce. No nechce, ale každý z nás tam jednou musí.

Není to sice tak velká atrakce jako v Rio de Janeiru, ale od této sochy zase vidíte most v San Franciscu. To je největší výhoda Lisabonu, že tu fotkama ze správného úhlu můžete zmást dost přátel na fb. Menšího kamaráda slavného červeného mostu jsme viděli už z přívozu, je hezký. Fotogenický. A pokud nemáte auto nebo nenajdete nádraží na obou stranách řeky, prakticky není způsob se přes něj dostat. Šestiproudá dálnice nahoře a pod ní o patro níž železniční trať, ale bus jsme nenašli a pěší tam svou lávku nemají. Ale otočme hlavu na druhou stranu. A pak ji vyvraťme dozadu, co jen to jde. Nad náma je On (asi 25 metrů vysoký), s náručí rozpaženou směrem k Lisabonu. A v dutém podstavci, který tvoří většinu monumentálnosti (75 metrů), je výtah a schodiště k Jeho nohám.

Vyhlídková terasa na podstavci pod sochou nabízí ideální místo k přemýšlení, výhledům, žertování. Uděláme si s Ním selfie (On se mi tam nevleze!) a kocháme se výjimečností okamžiku. Tuk tukář na nás stále čeká dole, ale my se rozhodneme jet busem dolů a odženeme taxikáře, načež zjistíme, že v Almadě neplatí naše celodenní jízdenka, takže jdeme pěšky dolů k přívozu za mého brblání a marných Jardových pokusů najít zkratku mezi ploty. Odřu si nohy a jsem hladná, jak říká Aleš. To je nebezpečná situace. Naštěstí si trochu spravím náladu, když se mi mými laskavými pohledy podaří vyštvat líbající se dvojici z lavičky, kde je fotogenické pozadí. A nakonec mě ukolébá talíř houbového rizota s trhaným vepřovým masem ve velké tržnici u nádraží na druhé straně, v Lisabonu.  

Za zpěvu koled nakonec zavrhujeme cestu do Beléma a vydáváme se na hrad na druhou stranu města, blíže k nám (tedy našemu apartmánu). O všech příkořích, které zažije starší žena s bolavýma nohama, na niž neberou mladší spolucestující ani strmé uličky s hladkou dlažbou žádné ohledy, raději pomlčím. Místní višňovka ve štamprli z čokolády dodá energii, stejně jako sklenka portského na dalším převýšení. A když se pod náma začnou otevírat pohledy na červené střechy s vodní hladinou v pozadí, šoupu se o něco nadšeněji. Kája třeba neustále běhá a tančí, dokonce si dovolila zatančit si na terase, kde koncertoval nějaký umělec ve škrabošce Zora. Tedy jen do doby, než jí do mikrofonu oznámil, že si tu nemůže tančit na jeho hudbu zadarmo.

Hrad svatého Jiří nabízí nespočetně výhledů na město a zajímavých zákoutí. A taky jsou tu k vidění pávi, sedící v korunách stromu. Dvacet velkých pávů nad hlavou, to nechcete. Alespoň pokud se bojíte ptáků jako já. Ale jinak je načasování skvělé. Dokonce jsme na západní vyhlídce právě ve chvíli, kdy slunce zapadá. Všichni se fotí jako blázni, Asiaté jako šílenci, a když je po všem, je konečně čas chvilku posedět a přemýšlet si. Hrad je vlastně taková poloruina, venkovní prostor, kde se nemusíte dívat na obrazy majitelů ani být potichu. Kája si posedí na kanónu, já chci krásnou fotku na hradbách. Každý si tu přijde na své.

Jarda nás už v poledne informoval o svém přání, že by si chtěl večer zajezdit na patnáctce. Myslel tím tramvaj č. 15, ale i tak jsme se opravdu hodně nasmáli pokaždé, když jsme si na to vzpomněli.

Večer jsme si nakonec zajezdili všichni, na pětadvacítce a osmadvacítce. A mezitím na další skorozubačce, která stála v jedné zhulené uličce Lisabonu. Vlezli jsme do ní, chvíli postáli a nadýchali se marjány. Pak se člověk sedící nejblíže volantu zvedl, kabinu odbrzdil a jeli jsme. Jestli se snad ptáte proč, pak protože máme celodenní jízdenku, a dokud neprojedeme více, než jsme za ni utratili, nehodláme jít spát. A tak jsme viděli další kousek města, kde je to všechno nahoru dolů a kde se střídají rušná náměstí a obchodní ulice s místy, kde není vůbec nic a vůbec nikdo. Začíná se mi tady líbit.