Středa 8. ledna 2020 byla oficiálně dosud nejdelším dnem v tomto roce. Za 24 hodin jsem spala chvilku v Brně na posteli se dvěma cizími ženami, chvilku v letadle na růžových mráčcích a možná po sekundách několikrát odpoledne pokaždé, když jsem se posadila.

Motto dalšího zájezdu Jardatour zní: Kdo se bojí, sere v síni, a my se ho snažíme naplnit ze všech sil. Jsme v Lisabonu.

Já vím, že pokud je začátek ledna, měla bych být v Izraeli, ale po třech letech asi nazrál čas na změnu. Pár dní někde na jihu sice nevypadá tak, jak bych si představovala, přesto je tady o 10 stupňů více než doma a slunce svítilo celý den, i když jsem ho strávila v péřové bundě. Jinak mi zážitky, pocity a dojmy splývají v jeden proud filmových políček, zastřených mlhou. Ukazuje se, že nejsem v kondici a díky dlouhodobému vyčerpání nevydržím nespat ani jeden den. Teď je čtvrtek ráno a já jsem naopak jediný člen výpravy, který je vzhůru. A snažím se vzpomenout, co se všechno vlastně stalo. Kde to jsem, proč a s kým?

Jardatour je dobrovolnická aktivita našeho Jardy, který se jednoho dne probudí, rozhodne se někam odcestovat, najde levné letenky a dá vám, jako stálému klientovi, několik hodin na rozmyšlení, jestli jedete s ním. Vše se odehrává v rychlém spádu. Jedeš – nejedeš? Proto je pokaždé cestovatelská sestava jiná a obvykle přibyde někdo nový, kdo nic netuše propadne jeho charizmatu, případně nátlaku a vydírání. Tentokrát je základ sestavy Jarda, Peťa a já, co jsme už spolu byli ve Španělsku (Ano, Luci, chybíš!). A nově je s námi Kája, ta Kája, Jardova kolegyně, plná mladistvého entuziazmu. Díky za něj! Díky její vytrvalosti nakonec neusínáme navěky v ledové sluji jako Nastěnka, ale choulíme se u teplometů, přinesených večer správci apartmánu v reakci na nefungující topení a množství výhrůžných sms.

„Vystoupení z komfortní zóny“, to je obrat z životopisů, který mě vždycky dost pobaví. Já jsem dorazila před půlnocí do Jardova sdíleného bytu v Brně s Peťou a Jardou a taky jeho spolubydlící Laďkou, která zapomněla, že tam nemá být. S úsměvem na rtu jsme se poskládaly na jednu postel jako vánočky a Jarda se rozvaloval sám na matraci na zemi. Dvě hodiny trvaly snad celou noc, ale když jsem konečně zabrala, probudil mě dialog Peti a Jardy na téma chrápající spolunocležník. „Dodnes jsem netušil, kolikrát je člověk schopen se za dvě hodiny obrátit,“ konstatoval Jarda. My s Peťou jsme se jen hořce pousmály. Obrátit se znamenalo v našem případě vzbudit dvě ženy po stranách, rozkolébat postel a zvýšit pravděpodobnost prasknutí jedné ze dvou posledních příček pod námi.

O cestě autem z Brna do Vídně tentokrát pomlčím, protože potřebuji, aby mě Jarda zavezl i zpátky. Každopádně cesta přes brněnské čtvrti, bratislavské průmyslové a posléze zemědělské oblasti a rakouský venkov byla delší, ale zato horší. Parkování u Vídně je skvělý byznys pro každého, kdo má zahradu v dojezdové vzdálenosti od letiště a vlastní auto na odvoz těch, kteří tam v zoufalství auto své opravdu nechají. Ale let do Lisabonu byl mimořádně příjemný, a dokonce jsme stihli odbavit i zatýkací kufr, který máme společný pro všechny. Nakonec jsem seděla na konci letadla u okénka na straně, kde na horizontu v červeném závoji vycházelo slunce a všechna oblaka byla něžná a růžová. Akorát, že jsem se nevyspala. Co budu dělat s tou stovkou kýčovitých fotek, to netuším.

 

Rozdělení rolí ve skupině proběhne už po cestě metrem. Jarda drží všechny v napětí, Kája drží směr veřejné dopravy a já držím hubu. A taky kasu.

Peťa by měla držet v ruce svou novou navigaci, kterou ale nedokáže zprovoznit. Ale má tu šťastnou povahu, že nikdy nechce jít jinam než ostatní, nebrání se žádné změně ani návrhu a je pořád dobře naložená. Na konflikty si s Jardou stačíme sami. Čekám, kdy se ozve jeho první: Tak si dáme rozchod! Doufám, že se všichni členové jeho předchozích výprav, kteří čtou tyto řádky, právě od srdce zasmáli. Ubytování bylo na jiném místě, než Jarda tvrdil. Slavná žlutá úzkokolejná tramvaj č. 28 byla červená od reklam a celá posprejovaná. Opravdu se vyšplhala do prudkých kopců a vysadila nás na místě, kde nebylo nic. Teda, bylo tam dětské hřiště a hřbitov. A taky nás velký zatýkací kufr, který jsme museli, hlavně Jarda, část nekonečného dne tahat s sebou a který nám bránil v rozletu. Jak jsme se ho nakonec zbavili (myslím toho kufru), vše šlo nějak více zlehka.

Kdo čeká, že se v úvodním díle dozví něco o Lisabonu, bude zklamán. Nám ke štěstí stačilo využít naplno celodenní jízdenku, nasedat do těch proslulých tramvají, co navzdory fyzikálním zákonům vyjedou každý kopec, zkoušet metro, autobusy, tramvaje. Ne vždy jsme dojeli, kam jsme chtěli, ale v těch pekelných stoupáních se popojetí opravdu hodí. Byli jsme na vyhlídce – věži Santa Justa, postavené Eiffelovým žákem ze železa a viděli jsme odtud velký kus města. Výtahem do ulice o 30 metrů níž jsme nakonec nejeli, protože jsme hodlali cenu za jízdné raději projíst, ale i zvenčí to vypadá jako menší technický zázrak. Prý byl dokonce v počátku svého vzniku na přelomu 18. a 19. století poháněn párou. Prošli jsme se po prostorově hodně velkorysých náměstích i po nábřeží řeky Tejo u Praca do Comercio, kde se ve vodě odrážela barevná oblaka a na obzoru jsme viděli Christo Rei, velkou sochu Ježíše, jeden ze symbolů města.

 

Ochutnávka atmosféry města se podařila, i když pro únavu nejsou mé zážitky tam intenzivní, jak jsem očekávala. Paella byla vynikající, stejně jako ryby. Všude je plno lidí, i když je začátek ledna a je tady ráno a večer opravdu chladno. Hluché sezony už asi neexistují.

Jen přemýšlím o tom, že jak už jsem viděla spoustu měst a zažila spoustu věcí, mám sklony očekávat pořád víc. Ale to nejde.

Všechno nás nemůže pořád omračovat a překvapovat a oslňovat nevšedností. To dokáže jen Jarda, a to na kterémkoliv místě světa. Jestli to bude překvapení milé nebo nemilé, ukáže až další den.