Nemůžu spát. Nespí ani sypači a pluhaři, kteří projíždějí po cestě a rachotí svými silničářskými vozy. Nedosti na tom, že mě bolí hlava, ještě venku sype sníh. Tak jste se dočkaly, děti! Třeba konečně budou sněhuláci, boby, lyže, mokré kombinézy a špinavé boty.

Se mnou nepočítejte. Dokud se tráva nezazelená a nevyraší první pupeny, jedu v nouzovém režimu.

Sice jsem minule psala, že člověk se má naučit mít rád to, co nemůže změnit. Láska k zimě se ale naučit nedá. Je to silnější než já. Mám to v genetické výbavě. Vůbec nechápu to všeobecné nadšení, že sněží. Nic proti zasněžené bílé krajině za okny horské chaty, někde v křesle u krbu s výhledem na vrcholky hor. Ale tady dole, ve městech, je sníh bílý jen těch pár sekund, než dopadne na zem. Zima posledních let, to je jeden den radosti ze sněžení a měsíc brodění se ve špinavé břečce, jízdě po namrzlých cestách, klouzání po nebezpečných chodnících. Všechno je mokré, studené, umorousané. Včetně mojí nálady.

Pokud patříte k milovníkům zimy, tak asi dnes nedočtete do konce. Nechci nikomu kazit radost jako starý (u)morous, jen si tu tak nad ránem ve studeném domě a s horkou hlavou bručím. Jako ten medvěd, co uléhá k zimnímu spánku a není radno ho budit dřív než na jaře. Já se vrátím do postele, jen co dopíšu poslední řádky a co zabere ten brufen, co mi leží v žaludku. Obávám se ale, že až se vzbudím, ještě jaro nebude. Ještě mě čeká těch #116 dní do jarních narozenin, které musím prožít naplno, počasí nepočasí.

Na neděli mám speciální plán, jak se připravit na nástup zimy. Zatáhnu žaluzie, topení vyšroubuju na pěkných 22 stupňů (žijeme tak v 19) a vrátím se do postele. Až vstanu, obuju si žabky, vetknu si do hlavy barevnou květinu a ke kávě si rozhodně dám zmrzlinu. Za okny ať je v duchu toho starého vtipu klidně leden bílý sílí pole, ty vole. A co bude zítra, to se uvidí. Když mě nebude bolet hlava, budu tomu všemu bílému svinstvu čelit radostněji a třeba i s úsměvem, protože budu mít pod čepicí. Co? Přece tu barevnou květinu.