Valašský bál je pohodová, veselá akce krojovaných a jejich přátel a příznivců. Nikdo tam nikoho nesoudí za to, jak vypadá, ani jak tančí, ani s kým, ani kolik toho už vypil. Nikdo se tam nepere. Letitý trénink drží všechny na nohou i v pozdních nočních hodinách. A přesto je tato první sobota v únoru pro naši rodinu už léta něco jako odjištěný granát.

Na začátku našeho vztahu bylo přání, aby můj muž vůbec tančil. I když se mě ještě dnes pokaždé na začátku tance zeptá, jestli je to valčík nebo polka, nakonec se chytí. Chodíval se mnou na plesy a bály sice v omezeném počtu, ale chodil, a tak desetiletí mé tvrdé práce v tahání dřeva po parketu mají nějaký dopad.

Jak říká moje brutálně upřímná maminka, kdyby k tomu nehrála hudba, byl by tanec s mým mužem ještě o mnoho lepší.

Opravdu si cením toho, že u tance vytrval a zlepšuje se. Teď už chodíme jen na Valašský bál, a tak jeho uvolnění výrazně ovlivnil rok, kdy si poprvé oblékl kroj. Co má „ňadra vyšívané“, je z něho jiný člověk. Šohaj. Ogar. Zatím, naštěstí, ještě nezačal zpívat, ale pokud jde o tanec, popíjení, veselou náladu a snahu zpestřit svůj repertoár o figurální tance, jeho iniciativa je bezbřehá. Je z něho doslova jiný člověk. Měla bych být šťastná s ním, ale z neznámých důvodů tu panuje taková nepříjemná přímá úměra. Čím víc se baví, tím větší chuť mám jít domů. Nemůžu za to. Navzdory veškeré snaze se ze mne pravidelně stávala po půlnoci taková ta otravná manželka, o které si všechny cizí ženy švitořící a tančící s mým usměvavým a pozitivitou sršícím mužem myslely: Jak si takový milý kluk mohl vzít takovou krávu?

Jak se mi něco nelíbí, z mého obličeje to vyčtete, i když budu sedět na druhé straně sálu. Mám takový milý pohled, který ucítíte v zádech jako laserový paprsek. Tak jsem několikrát šla z bálu domů sama a pak jsme měli tichou domácnost. Loni došlo k výbuchu emocí už v lednu a na bál jsme nakonec nešli vůbec. Ve snaze být Úžasnou jsem se včera opravdu snažila, a tak jsme si užili bál oba, a dokonce jsme došli domů společně. Cestou jsem se vyválela Habči po kapotě a moc se za to omlouvám, ale jinak nedošlo k žádným excesům. Opět jsme v tombole NIC nevyhráli a vypadalo to na poklidný závěr večera.

Jenže ta pojistka u granátu už byla opět povytažená. Kdy a proč k tomu došlo, bůh suď.

Odešla jsem z kuchyně do obýváku si sníst kousek štrůdlu, a když jsem se vrátila, byl v kuchyni můj muž a celá podlaha, ráno vytřená, plná vody. Mé vody, do které jsem si vymačkala limetku a kterou jsem chtěla povzbudit svůj organismus k noční očistě. Než jsem se stačila zeptat, co se tu stalo, můj muž si v hlavě zopakoval všechny vojenské strategie a rozhodl se zvolit obranu útokem: Proč necháváš sklenici s vodou položenou na stole? Teď jsem o ni zavadil a vylilo se to! Proč ji nenecháváš někde (a teď následovalo krátké skenování prostor) tam! Ve dřezu!

Než jsem se stačila zamyslet nad absurditou jeho výčitky, spočinul mi pohled na ťápoty na podlaze. Řekla jsem jen: Nešlapej v tom, vidím, že to ještě hrozně mokré. A střepiny onoho pomyslného granátu se rozlétly po celé kuchyni, protože protistrana tvrdila, že je zem už úplně suchá… Znáte to. Čím větší blbost, tím víc se člověk hádá. Dobrá zpráva je, že v základních věcech a hodnotách si nadále rozumíme, máme se rádi a náš nocležník dorazil nad ránem do našeho domu a nic nerozbil ani nevylil. Ale člověk nemá říkat hop, dokud nepřeskočil. Ta podlaha v kuchyni ještě pořád trochu lepí.