Velmi mě zarmoutilo poznání, že z mých blogů se tak nějak vytratil humor. Když už ho mezi řádky nenajdu ani já, tak tam opravdu není. Smutné. Fakt smutné. Četla jsem nedávno článek v nějakém časopise, a ten byl tak vtipný, že se mi úplně zastesklo po době, kdy jsem bývala vtipná i já. Pinožím se světem s koutky svěšenými a přemítám o svém trápení. Kde je Úžasná Bára?

Můj humor není pro každého, ale pro mě by tady být měl. Když se lidi spolu zasmějou, obvykle se odemkne nějaká pomyslná brána mezi nimi. Pokud vás ten humor z nějakého důvodu (třeba proto, že jeden z vás je pitomec a vy to nejste) uráží, můžete naopak bránu zamknout na pět západů. Já mám zámek i klíč. Jen chybí ten vtip, který by vyvolal nějakou reakci.

Být vtipná je snaha každé intelektuálky, která není hezká ani zvláště chytrá.

Já jsem bývala hezká, a dokonce jsem bývala dost chytrá. Než mi těžký zánět mozkových blan sežral polovinu šedých buněk, a hlavně paměti. Snažila jsem se své handicapy vyvažovat ostrovtipem a sarkasmem, což odradilo větší část příznivců. Tvrdé jádro naopak posílilo. Vtip není kulka, ale můžete s ním zabít mnoho vztahů. Kdo se naučí kulku chytit a vystřelit zpátky, je můj přítel nejvěrnější.

Nesrším teď energií ani vtipem, ale tak podívejme se z okna. Mrznoucí déšť, zatažená obloha, čas daňového přiznání. Teď může být do smíchu jen idiotovi. Jedna brána je ale stále otevřená a cítím jako svou povinnost ji nikdy, ani v listopadu ani v únoru, mých dvou nejhorších měsících roku, nezamykat. Jde o přístupovou cestu k dělání si srandy sám ze sebe. Protože v okamžiku, kdy už neobrátím žert ani proti sobě, kdy předmětem černého humoru nebude moje Ego, bude konec. Nebudu Úžasná. Budu mrtvá. A to není vůbec vtipné.