Když byl na nás v dětství někdo zlý, věděli jsme naprosto přesně, co to znamená. Zlá paní nebo zlý pán v nás budili strach, obavy a touhu se jim vyhýbat. Chtěli jsme být obklopeni lidmi milými, milujícími, laskavými nebo aspoň těmi hloupými, co nás nechali být, i když občas prudili divnými otázkami, jestli je paní učitelka hodná.

Zlí lidé z našeho života nevymizeli, když jsme vyrostli. Bohužel. Mám pocit, že rostou taky, jak houby po dešti. Číhají na vaši chybu jak kobra na ještěrku. Jedovatá slova stříkají z jejich úst jaksi bezděčně, takže člověk zůstane paralyzován a není schopen reakce. Až večer, ve sprše, když voda smývá uplynulý den z naší kůže, se začnou v páře vynořovat některé myšlenky. Na to, co jsme slyšeli, viděli, nepochopili nebo pochopili. Napadají nás odpovědi, kterými jsme mohli a měli protivného protivníka sejmout, zatímco jsme tiše seděli jak oukropek a náš mozek se protáčel naprázdno v marné snaze správně vyhodnotit, co se děje.

Zlí lidé na nás denně promlouvají z televizních obrazovek, ze zpráv, vykukují z fotek v novinách. Společnost je jimi pomaloučku dušena a omezována na svých právech. Ryba smrdí od hlavy, to je známá věc. Tady stále živím naději, že „jednou budem dál“. Že je to jen vývojová perioda nutná k transformaci. Mnohem horší je to s těmi zlouny, které máme ve své každodenní blízkosti a zbavit se jich nemůžeme nebo nechceme. Zamořují náš životní prostor. Doma nebo v práci. V sousedství. V rodině.

Mám však dobrou zprávu. Každého zlého člověka se můžete zbavit. Když to jde, instinkt velí utéct. Vyvázat se z jeho vlivu, přestěhovat, změnit prostředí. Ale i kdyby to nakrásně nešlo, prostě bojujte, požádejte milé lidi o pomoc, nevzdávejte se. Zlo nesmí vítězit. Nesmí mu to všechno procházet.

Když nepostavíme hráz, zlo nás smete. Pohltí. Pozře. A v nejhorším případě přetaví naše dlouhodobé utrpení a bezmoc v agresi. A pak už je jen krůček od toho stát se dalším zlým člověkem.

Kain i Ábel byli určitě oba roztomilá miminka, než se jeden rozhodl druhého zabít. V každém z nás je dobro i zlo. Záleží na tom, koho necháme vyhrát. Jak řekl Anton Pavlovič Čechov: „Veškeré zlo v životě pochází z duševní prázdnoty, nudy, lenosti, a vše to je nevyhnutelné, když si člověk zvykne žít na účet druhých.“ Zkusme být každý den o kousek laskavější a milejší ke svému okolí i sami k sobě. Nenechejme se zastrašovat, ovládat, zašlapávat do země. Naplňme svá srdce laskavostí i odvahou. Změna bude pomalá, ale až přijde, ta pravda a láska konečně zvítězí.