Největším problémem na cestě za vlastní úžasností se mi po 11 měsících jeví zejména nekončící srovnávání s jinými lidmi a jejich kvalitami. I kdybych nakrásně chtěla, prostě se tomu nedá vyhnout. Sleduji přátele i konkurenci. Hledám nové impulsy u nových zajímavých lidí. A hlavou mi vždycky projde myšlenka na to, co dělají lépe než já. Závěr je už celkem na spadnutí: Umějí se lépe prodat.

Shlédla jsem teď jeden webinář o osobním rozvoji, záměrně nechci definovat konkrétní zaměření, protože nejde o to, kdo ho vedl. Ta žena má postavení v zajímavé společnosti, dělá neuvěřitelně zajímavou práci, nadšeně o ní píše na sociálních sítích a má zřejmý úspěch. Já jsem se nudila k smrti. Nedozvěděla jsem se nic, co bych už nevěděla. Nedostala jsem z obrazovky žádnou energii. Bylo to nekonečně dlouhé, přestože se hned v úvodu mluvilo o nutnosti být co nejstručnější. Desítky lidí to vydržely a patrně řada z nich byla spokojená.

Já jsem si v duchu řekla: Myslím, že bych to dokázala taky. Jinak. Zajímavěji. Lépe.

To byl pro mne asi největší přínos celého webináře. Uvědomila jsem si, že jsem poprvé přiznala sama sobě, že něco umím, dokážu, zvládla bych. Proč to neudělám? Tady je ten zakopaný pes. Neumím se prodat. Nejsem soutěživá. Nemám ostré lokty ani odvahu tvrdit někomu do očí, že jsem hvězda. Dívám se po různých pracovních příležitostech a upřímně, nestačím žasnout. Včera mi přišel mail se zadáním úkolu ve 2. kole výběrového řízení. Bylo v něm 21 gramatických chyb. Společnost hledala někoho, kdo nastaví (v mailu bylo ve skutečnosti napsáno nadstaví) tonalitu jejich komunikace. Odstoupila jsem z jiného důvodu, ale tohle je opravdu šílené. Takoví lidé mě mají posuzovat?

Vnitřně jsem se rozhodla, že už nebudu slevovat ze svých hodnot. Nejde jen o cenu za práci, kterou jsem se třicet let učila a sbírala zkušenosti.

Jde hlavně o to neslevovat za žádných okolností ze svých osobních a morálních hodnot.

Pravidla českého pravopisu se dají naučit, ale proč mám pořád pro někoho něco psát ve svém volném čase, na míru a zdarma, a posílat své neotřelé nápady, aniž bych protistranu vůbec viděla? A ta časová a myšlenková investice se mi nějak vrátila? Chtějí snad firmy po nějaké účetní, aby jim v rámci konkurzu připravila daňové přiznání? Nebo po zahradníkovi, aby jim zryl a osázel záhonek? Malíři pokojů, aby jim vymaloval kancelář? Proč mají firmy pocit, že duševní práce se platit nemusí?

Setkala jsem se za svůj život s mnoha zajímavými a velmi schopnými lidmi na vedoucích pozicích. A také s mnoha naprosto neschopnými pitomci, kteří seděli na místech, kde být rozhodně neměli a kde jim to procházelo jenom proto, že nad nimi byli lidé ještě neschopnější. Ale ani oni ani já tady nejsme proto, abychom druhé soudili. Jediné, co pro sebe můžu udělat, je vyhýbat se lidem, firmám, zakázkám, které mi od začátku nesedí a nehrají fér.

Nad blbcem nemůžete nikdy vyhrát. A neschopní lidé jsou velmi často všeho schopní, aby si svá místa udrželi.

Neztrácím naději, že přijde den, kdy budu schopná do očí říct celému světu: Já jsem úžasná! Úžasná Bára! Zatím to zkouším říct sama sobě do zrcadla, aniž bych propukla v záchvat smíchu nebo zkritizovala svůj odraz za to, jak vypadá, nebo upadla do úžasně hluboké deprese. Ještě jsem od svého cíle pořád daleko, i když už vím, že všechno potřebné k jeho dosažení je přímo v mé hlavě.