Už jsem několikrát přemýšlela o tom, že v mém životě výrazně ubylo věcí, které bych dělala poprvé v životě. Jsou to většinou variace již nabytých zkušeností. Ale něco úplně nového, to se neděje každý den. Ale zrovinka jeden čerstvý zážitek mám a ráda se o něj s vámi podělím. Měla jsem svůj první online pracovní pohovor.

Abyste rozuměli, nehledala jsem práci. Já ze všeho nejvíc toužím chvíli nedělat nic. Ale oslovil mě personalista z jedné firmy na LinkedIn, že hledají někoho jako jsem já a jestli bych měla zájem o jednu určitou pozici. Když jsem se konečně doklikala k obsahu inzerátu, zjistila jsem, že je to přesně to místo, o kterém mé skvělé, talentované a mně velmi profesně podobné kamarádce zrovna napsali, že jí děkují za zájem, ale místo již obsadili seniornějším kandidátem. Tak jsem jí volala, co a jak, a hlavně jsem se jí omluvila, že to chci zkusit. Protože mi o nic nejde. Jen o tu zkušenost. Protože je to velkorysá osoba, ještě mě povzbuzovala, ať do toho určitě jdu. I když jí lhali. Nikoho nenašli.

Povzbuzovala mě i moje kariérní poradkyně, že je to pozice jako ušitá pro mě. Že bych se na to místo rozhodně hodila. Tak jsem odpověděla, ať se ozvou. Čekala jsem dva dny. Pak pan HR psal pozdě odpoledne, když jsem byla zrovna v lese a objímala jsem stromy. Další čekání, další zprávy. Pak se konečně dovolal. To, co jsem slyšela, mě nevyděsilo, už jsem věděla, že bych to zvládla, kdybych se do toho pořádně obula. Lákal mě a vyprávěl (označil sám sebe jako upovídaného, takže se mi v hlavě rozsvítila kontrolka. Kdo by chtěl upovídaného šéfa?) a když jsme došli k dalšímu kroku konkurzu, tak jen tak mimochodem v poslední větě zmínil, že oslovil více kandidátů. Sevřela jsem ruku v pěst.

Nikdo nechce vypadat před cizími lidmi jako pitomec, to je jasné. Takže jsem se nechala takzvaně „nabrífovat“ od další skvělé kamarádky Uličky. Měla jsem připravené dotazy. Byla jsem připravena zodpovídat dotazy. A udělala jsem si pár poznámek k webu, struktuře té společnosti i přímo k nabízené pozici. Vypadalo to jako dobrý plán.

A pak se to nějak zvrtlo.

Napřed mi volali z té společnosti, proč jsem odmítla pozvání na online pohovor? Tak asi proto, že na mobilu jsou ty nápisy v pozvánkách miniaturní a člověk klikne vedle? Ale v mém kalendáři akce byla potvrzena, takže nevím. Záhada. Odmítlo se to samo. Slečna mě navíc oslovila jménem za svobodna, které mám v gmailu. Haha. Chvíli jsem myslela, že volá kvůli mamince. Přesto jsem pohovor potvrdila.

Mám old fashion vlastnosti, takže jsem se připojila přesně v daný čas. Jeden z pánů, poradní hlas, byl online. Ten hlavní HR nikde. Tohle fakt nesnáším. Kontaktoval on mě, ne?

Když se pak se zpožděním připojil, vypadal jako lékař, který se vrátil z operačního sálu po mnohahodinové transplantaci srdce.

Lehce propocené tričko, rouška pod bradou, nesoustředěný pohled upřený mimo kameru. A pak mě i on oslovil jménem, které už třicet let nepoužívám. Že ho mám v mailu, to je takový vstupní test inteligence. Kdybych měla mail slunickomracekkyticka@gmail.com, říkal by mi jak? Jeho kolega naštěstí připraven byl a oslovil mě správným jménem a viděl dokonce i tento blog, zatímco pan HR ho zkoumal v průběhu pohovoru. Vidím to v anoncích na mobilu a mínusy na straně Má dáti přibývají. Neví, jak se jmenuju, neví, čemu se věnuju. Profesionál. V tento okamžik se pro mě přesunul z kolonky Případný budoucí šéf do kolonky Marný. A to jsem ho na začátku pochválila, že si můj profil spojil se svými představami. Cha!

A tak jsem se ocitla v situaci, kdy mi na výsledku vlastně nezáleželo. Tak jsem se zeptala, proč mají ve vedení společnosti 7 mužů? Proč pohovor vedou další 2 muži? Proč mají v tom případě na webu fotku šťastné ženy v cyklistickém dresu, která má ilustrovat uvolněnou firemní atmosféru? Prý je to prostě takový obor. Aha. Takže IT je i v 21. století obor pro muže – manažery. Ženy samozřejmě hledají, pokud budou spokojeny se svým postem, na který je muži nad nimi vybrali. Postava do upnutého dresu je zřejmě bonusem. Přestože jsem měla dotazy na brand a jeho marketing, ukázalo se, že se v názoru oba pánové rozcházejí. Markeťák věděl, o čem mluvím, zatím pan HR setrvával ve svých bludech. Mezitím ovšem dělal něco na počítači, za zády mu přecházela nějaká paní (asi nosila kafe).

Co jsem dělala já? To už se ani jeden z pánů nedozví.

Můj obraz zamrzl po deseti minutách, takže jsem se mohla přestat usmívat, mohla jsem si jít do lékárničky po náplast, když mi začal z nervozity krvácet rozškrábnutý prst na ruce, mohla jsem poslouchat s hlavou v dlaních, když zoufalství dostupovalo vrcholu. Přesto se na tu zkušenost nedívám jako na hodinu promarněného času, o který mě připravili. Bylo to velmi poučné. Nakonec jsem si řekla o peníze, za které moje zkušenosti a dovednosti stojí. Tím jsem si zřejmě svůj ortel definitivně podepsala. Odpověď přišla mailem. Sekretářka nebo asistentka nebo nějaká jiná pomocná síla mi napsala na dva řádky nějaký obecný kec: Bohužel Vám musím oznámit, že na uvedenou pozici jsme Vás nevybrali. I když Vaše zkušenosti a znalosti jsou velmi zajímavé, rozhodli jsme se upřednostnit jiného uchazeče. Jestli někoho opravdu mají, těžko říct. Když lhali jednou, mohou lhát pokaždé.

Co z toho vyplývá? Kamarádce, kterou odmítli přede mnou, napsali odmítavých řádek deset.

Takže buď nemají nastavené procesy výběrového řízení s automatickými odpověďmi, nebo jsem já jim spadla do přihrádky Osina v zadku.

Na svůj dream job si ještě ráda počkám. Hlavní je, že mám svůj první online pohovor za sebou, a příště budu záhadné odmítnutí pohovoru v e-mailové pozvánce považovat za znamení, abych to tak nechala. Tam nahoře se pro mě určitě chystá něco lepšího.