Dostala jsem od Markétky krásnou kabelku. Když se na ni podíváte, je to jasná láska. Červená, veselá, s motivem Paříže. I když nepřijímám letos žádné dary, tak kabelku přece žádná žena odmítnout nedokáže. Že ne?

Mám ji postavenou na psacím stole a poutá moji pozornost pokaždé, když do pracovny vstoupím. Jeden den pozoruje dění v domě, druhý den ji postavím čelem ke zdi a pozoruji já ji z té jednobarevné, taktéž nádherné strany. Dospěla jsem při tom našem prvním oťukávání k několika závěrům:

-      Především si do této jasně červené kabelky nemohu dát svou fialovou peněženku. Neladí k sobě nejen barvou, ale ani stylem. Nutně potřebuju novou, jasně červenou peněženku.

-      Pak do kabelky určitě nevejde žádný počítač, takže je opravdu nejvyšší čas na digitální detox. Kupovala jsem si jen velké kabely, do kterých notebook zapadl, ale teď přišel čas na kabelku lehkou, malou tak akorát pro jiné, důležitější věci. Peníze, kapesník, brýle a jasně červenou rtěnku. A maximálně mobil. Na klíče jako obvykle zapomínám.

-      Kabelka to bude mít v naší domácnosti těžké. Nemám ji kam dát. Jako fakt. Ostatní, starší a otlučenější kamarádky zabraly veškerý volný prostor, kde mohu kabelky schraňovat, aby zůstal kousek místa k životu i ostatním členům rodiny.

 

A tak se mi hlavou rojí další a další otázky.

Mohu všechny kabelky, co mám, vynosit? Rozhodně ne! Mohu některou z nich vyhodit? Rozhodně ne!

Každá je jiná, naprosto pro můj život nepostradatelná. Někdo sbírá boty, někdo kabelky. Ale moje sbírka není žádnou značkovou promenádou v ceně menšího auta. Já na značky celkově tak nějak nedám. Nepotřebuju cizí logo, abych měla vlastní identitu. Kupuju si kabelku, když se mi líbí barva. Velikost. Tvar. Originalita. Funkčnost. Nebo prostě je to láska na první pohled. Znáte to, že jo?

Pak mám období batohů, které ale mají tu výhodu, že se dají lépe skladovat a skládat. Některý mám na cestování, jiný je designový originál, něco jsou jen látkové pytlíky na záda, když potřebuju na vycházku sbalit vodu a svačinu.

Potřebuju všechny batohy, co mám? Rozhodně ano! Vynosím je někdy? Rozhodně ne!

Vím, že mohu s kabelkami udělat totéž co s oblečením, které se už nevejde do skříně, respektive já už se nevejdu do něj. Rozdávám ho léta a hojně a vůbec při tom netrpím. Ale s kabelkama je to těžké. Pasují mi, i když zhubnu, i když přiberu. Mám k nim citový vztah. Prožila jsem s těma mýma holkama spoustu zábavy. Když odložím jedinou modrou, co mám (a v životě jsem s ní nikde nebyla), co když pak budu bledě modrou kabelku někdy potřebovat? Aha? Nebo stříbrnou? Pak mám jasně žlutý kožený model koupený na Cimbalfestu, to přece nejde. V létě určitě bude aspoň jedna příležitost si ji vzít (když budu ochotná vyskládat celou skříň a vyprostit ji z obalu). Leží někde tam, kde je i můj apartní dámský černý klobouček ala Salon Eliot. A obří kabela s gepardím vzorem.

Nakonec chodím vždycky pár měsíců s jednou kabelkou, která je po ruce a je plná těch zbytečností, které se mi nikdy nechce přendávat do jiné kabelky. Vypadá to, že teď budu mít pařížské období, oh lala! A příští rok si budu k narozeninám přát novou, větší šatní skříň se spoustou místa na nové kabelky. Pokud byste si někdo do té doby chtěli nějakou mou kabelku, chudinku zmáčknutou, adoptovat, stavte se s lahvinkou něčeho dobrého, probereme možnosti.