Čím blíž je konec ročního odpočítávání, tím jsem klidnější. Tolik jsem toho chtěla stihnout, naučit se, zažít, změnit. Tolik jsem chtěla připravit Velké zrození Úžasné Báry. Nakonec se ukázalo, že největší výzvou je odstranit to „chtění“ a prostě jen být.

Největší poděkování posílám tam nahoru. Je mi upřímně moc líto všech obětí koronaviru, všeho vypětí lidí v první linii a netěší mě ekonomické dopady krize. Ale pokud se podívám na tu druhou stranu letošního jara, někdo tam nahoře mě má rád. Protože tím největším darem #zustantedoma je pro mne skutečnost, že jsem měla čas naučit se být lepší, trpělivější a milující matkou.

Dvě osobité ženy v karanténě v jednom domě, to zpočátku totiž nevěstilo nic dobrého.

Kartářka mi kdysi řekla, že si budu s dcerou rozumět, až budeme dospělé. Vzhledem k tomu, že jsem byla řadu let přesvědčena, že mé dítě přišlo na svět hlavně proto, aby mě z něho sprovodilo, jsem tomu už moc nevěřila. (Pozor, nadsázka!) Ale zázraky se dějí každý den. Jen se tomu musí člověk otevřít. Změnit ty naučené postoje a předsudky a představy o druhém člověku, který prostě nikdy nebude chápat, vnímat ani jednat jako vy. Možná mi to jde s dospělými lépe než s dětmi. Možná jsem konečně dospěla já.

Zuřící Býk, který žije se dvěma Raky. Jen si to představte!

Díky dvouměsíční intenzivní kúře společného pobytu jsem zjistila, že Úžasnost není divadelní představení, ale schopnost milovat své bližní každý den ještě více. Ten dar, ten skutečný narozeninový dar, jsem měla celou dobu kousek od sebe a kousek v sobě. Nic jiného opravdu nepotřebuju, děkuji za optání.