Jeden rok života. Přes 250 blogových příspěvků. Téměř 200 stran rukopisu. Každodenní příspěvky i dramatické pauzy. Noví čtenáři a fanoušci Úžasné Báry. Vytrvalá přízeň těch skalních. #365 dní od konce do začátku. Odpočítávání na cestě do vlastního nitra dnes končí.

Moc děkuji vám všem, kteří jste to se mnou vydrželi po celý rok. Nejčtenějším příspěvkem z výzvy #365 se stal suverénně příspěvek s názvem Mám to za sebou o tom, že čekám na krizi středního věku a vědci mezitím zjistili, že už jsem ji měla před třemi lety. Myslím, že ta ironie ke mně prostě patří. Návštěvnost blogu také skokově rostla pokaždé, když jsem se dokázala odpoutat od svého fňukání a přebírání (domnělých) bolístek a napsala nějaký příběh.

Možná jsem odhalila ze svého nitra více, než jsem chtěla. Ale tohle je autorský blog a já jsem ten typ SEPISOVATELE, který nedokáže psát o ničem jiném než o sobě a svém životě. Co jsem viděla, zažila, s kým jsem se potkala. Co si myslím, co si rozhodně nemyslím. Možná se pořád opakuju, možný je to občas emocionálně vypjaté, možná občas trapné, ale je to autentické.

Jsem to já. Živoucí důkaz toho, že Bůh má smysl pro humor. Mě si zjevně vybral do role demonstrátora a figuranta.

Ale víte co, já to beru! Aspoň není nuda. Kdo by si nepřál oslavit padesátku registrací na Úřadě práce, s bolavým zubem, polámanými vlasy protkanými bílou a šedou a pletí rolnické ženy? O samotě, bez oslav a darů, možná i za mrazu a deště? Takhle to nemělo být! Měl se vylíhnout nádherný a úžasný motýl, ne noční můra! Zoufalec měl být definitivně nahrazen Úžasnou Bárou, a to za záře reflektorů a před plným jevištěm.

Cha, cha, cha. Je to vlastně opravdu směšné. Životní lekce před nastoupenou jednotkou. Minula jsem cíl a musím se vydat na trestné kolečko. Poběžím zase celý rok, než doběhnu k akci Úžasná Bára 2.0.

Asi budu běhat tak dlouho, dokud tomu sama neuvěřím. Čemu?

Že jsem dost úžasná už teď.

Když jsem na začátku psala o konci odpočítávání, napsala jsem původně, že u konce je ODPOČÍVÁNÍ. To je roztomilé a moc pravdivé. Ta slova leží vedle sebe jako dvojčata, ale zatímco odpočítávání v sobě nese drama blížícího se startu, odpočívání má v sobě příslib klidného snění o nových plánech a výzvách.  

Po #1 přijde zítra #0. To je jisté. Už několikrát jsem avizovala, že start je vis maior odložen. Už žádná očekávání. Raketoplán zůstane bezpečně na zemi. Já si tu nulu v cíli trochu protáhnu, protože se chystám resetovat hlavu. Budu se snažit dodržet digitální dietu a alespoň na týden se prostě odpojit. A co bude dál?

Na světě je prý jediná univerzálně platná věta: Musíme žít, dokud nezemřeme. Beru celou situaci s odloženým startem jako příležitost si některé lekce zopakovat. Prožít ten rok před padesátkou ještě jednou. Lépe a radostněji. Myslím, že těch výzev, předsevzetí, plánů a cílů, které si nakládám na svá záda, už bylo dost. Teď nechci táhnout těžkou krosnu se svým údělem. Chci více tančit jako víla (aspoň když se nikdo nedívá).

I z té nejzářivější vatry vám nakonec zůstane jen kopeček žhavého popela. Tak si teď chci života užívat, dokud oheň hoří. Přeskakovat plameny, hřát se u teplých polínek, opékat buřty a dívat se do ohně pod hvězdným nebem. Když si na chvíli přisednete, bude mi potěšením. Buřty s sebou.