Otevřu jedno oko a odhrnu závěs u okna. Vidím palmové listy rostoucí přes tři patra. Ne, nejsem doma. Nezdá se mi to. Šest týdnů po osudném pádu na pražském letišti a léčbě zlomené nohy jsem znovu na cestách. Se dvěma berlemi a sedmi spolucestujícími. Jsme v Tel Avivu. Musím se štípnout, že se mi to nezdá.

Naše skupina je velmi různorodá. Vůbec poprvé cestuje Zoufalec dohromady se dvěma svými nejoblíbenějšími cestovatelskými partnery najednou. Misi vede Aleš (a nechybí Milánek a Dita, hrdinové loňských zápisků z Izraele), a zároveň s námi cestuje i Jarda. Pro všechny je to nová zkušenost a já se jen těším, že toto soužití bude zdrojem inspirace pro všechny. Skupinku okysličuje čerstvá krev v podobě rodinné trojice Miluška a její dcery Anička a Viktorka. Všichni se dobrovolně i nedobrovolně střídají v nošení mého kufru, protože se dvěma berlema se ani nevysmrkáte.

Abychom si pobyt v Izraeli oproti loňsku o něco prodloužili, odlétáme z Katovic už ve středu (pražská linka létá jen v pátek). Moje nepochopitelná fóbie z polštiny a Polska vůbec naštěstí nestihne propuknout naplno. I když tedy upřímně, hlášení letušky Małgorzaty během letu by znejistělo i zcela střízlivého pasažéra. Je to strhující proud šišlání, které dokáže rozklíčovat jen Aleš. Já nejsem schopna vůbec rozlišit, jestli mluví polsky nebo anglicky nebo v jidiš. Przepraszam, proszę. Nie rozumiem. Ze zubů lovím zbytky pochutiny s názvem krowky, což je taky vyloženě polská "pochoutka". Jak říkám, tato země prostě není pro mě.

Izrael, to je jiná kapitola. Téměř čtyřhodinový let se sice vleče, navíc letíme ve tmě, ale mám pro sebe poslední tři sedadla v letadle. Dokud nepřijde z přední části na návštěvu Jarda, mám nataženou bolavou nohu a roztahuju se jak doma na gauči. Za hlavou mi neustále někdo splachuje, takže pozorování transvestity na protějším trojsedadle, který si nanáší každých pět minut novou vrstvu omítky na obličej, zpestřuje i počítání, kolikrát jsou někteří lidé schopni jít na záchod během letu. Dvě favoritky se trumfují, dokud jim naši pozornost nesebere muž se zlomenou rukou, který se na záchodě praští do hlavy a incident zablokuje celou uličku na delší dobu.

Být invalidou skupiny není žádná radost, ale zatím o mě všichni vzorně starají. Že budu opět nejslabším článkem a v případě nouze budu snězena jako první, o tom není pochyb. Většinou ale berle pomáhají k trochu větším ohledům. To ovšem neplatí o autopůjčovně Dolar. Jednak nás neobslouží na letišti jako loni, ale musíme dodávkou kus cesty. Čeká nás čekání, které přesáhne dvě hodiny, přestože máme auta rezervovaná předem. Dvojice před námi nemá pas, doložku o vstupu do země, představu o ceně pojištění a jak se po hodině ukáže, ani dostatek peněz na kartě. Mladší z nich má ale asi deset různých sim karet do mobilu, které neustále mění a telefonuje, zatímco my můžeme obdivovat vražednou kombinaci bílých kalhot a černých bot, za které by se nemusel stydět ani mistr světa ve stepu. Druhý muž se postupně přesouvá k nejneschopnější ženě za pultem, až dojdeme k závěru, že pod pultem na ni asi míří samopalem. Jinak si neumím vysvětlit pozornost a čas, kterou těmto dvěma looserům věnuje, zatímco klienti s nadupanými kreditkami čekají v řadě.

Nakonec se do čekárny nacpeme všichni i s kufry a začneme hlučit. Klepu berlema, přidávám se k smíchu i nadávání. Jediný, kdo zachovává vyrovnanost tibetského mnicha, je Aleš. Veškerý personál pobočky je nacpán v miniaturní čekárně, kam vstupují jeden po druhém patrně oknem do ulice a pak vycházejí dveřma. Druhý pult je prázdný, ale zpoza dveří se ozývají opičí skřeky a smích. Bizarní situace. V zemi Židů naše peníze nikdo nechce. Nakonec místo dvou aut půjčujeme jednu dodávku, aby bylo veseleji. Když odjíždíme, už po půlnoci, máme jedinečnou šanci ty dva debily bez dokladů z půjčovny přejet. Také k tomu Aleše za volantem všichni hlasitě vybízíme, ale on lákavé šanci se pomstít odolá. Naštěstí alespoň poruší pár dopravních předpisů ve městě, abychom si nemysleli, že je to robot. Ubytováváme se za hluboké noci, ale Tel Aviv samozřejmě žije. V sámošce vedle mají otevřeno nonstop, takže se o půl druhé v noci nacpáváme zdejším fantastickým humusem. Jsme tady. Po snídani vyrážíme na sever. Tak krásný den všem!

Váš Zoufalec