Finále

Na poslední zápisky z cesty jsem si musela udělat několikadenní odstup. Nepřemýšlela jsem o ničem, prostě jsem spala a spala. Jsme doma. A vzpomínky už musím pracně lovit v paměti.

Poslední den v ulicích New Yorku jsme strávili ve dvou skupinkách: Cahla, Megís a já jsme tvořili jednu a Jarda tu druhou. Jeho nevšednímu stylu chůze už nikdo z druhé skupiny nestačil, a tak jsme se v klidu toulali po dohodnuté trase a občas jsme Jardu zahlédli jako družici opouštějící oběžnou dráhu Země a zase se na ni vracející. Kufry nám nechali v hotelové úschovně, ale personál na recepci hotelu The Gregory byl stále stejně nevstřícný a odtažitý. Tak ať! My si to hodláme užít do posledního okamžiku.

Míříme o pár ulic výše k New York Public Library, mému oblíbenému místu. Velkolepou budovu s korintskými sloupy a nádhernými interiéry střeží před vchodem dva lvi zvaní Trpělivost a Statečnost. Zahlédneme Jardu v dlouhé frontě zájemců, kteří čekají na otevření budovy. Za rohem vcházíme bez čekání bočním vchodem jako správní mazáci a skutečně na Jardu na chodbách narazíme. Zatímco on si vystojí další frontu na rukopis Deklarace nezávislosti, my se vydáváme do sousedního Bryant parku na snídani. Stromy poskytují vytoužený stín a místo kousek od silnice vytoužený klid. Nechceme závodit v množství památek a zajímavostí, které ještě musíme do odjezdu vidět. Dnes si v klidu užíváme atmosféru města, které je tak rozmanité, že člověka nikdy nepřestane inspirovat.

Vedro postupně vyhřívá ulice do těžko snesitelné teploty a každý hledá kousek stínu. Jenže když je poledne, ani mrakodrapy žádné stíny nevrhají. Jdeme kousek po 5. Avenue, kousek po 6. Avenue. (Našla jsem dříve i 6 ½ Avenue, což je jedna z rarit, ale mé méně vnímavé spolucestující to nijak nezaujalo. Ukážu jim to doma v knížce s obrázkama.) Naším cílem je budova zvaná Žehlička (Flatiron), která má trojúhelníkový půdorys a v ostrém rohu je opravdu velmi úzká. V roce 1902 šlo o nejvyšší budovu na světě. Když se na ni podíváme dnes, je to stěží uvěřitelné. Všechny domy kolem, jakkoliv bezvýznamné, jsou vyšší. Se stoupající teplotou klesá naše schopnost obdivovat architektonické skvosty města, a tak se znovu uchylujeme do parku, Madison Square.

Dlouhou cestu na letiště zpestří opět Jarda sms zprávou, že mu ujela loď, jestli na něj počkáme. V první chvíli člověk neví, jestli chtěl jet zpět do Evropy na Queen Mary nebo mu ujel přívoz ze Staten Islandu, u něj je možné obojí. Ale nakonec se opravdu vrátí a my jsme na letišti včas, odbavíme kufry, dostaneme letenky a s obavami si prohlížíme pasažéry našeho letu, kteří se shromažďují u gejtu 6. Znepokojuje mne velké množství dětí, jejichž pláč a vřískot dokáže v mém unaveném těle spustit migrénu naprosto spolehlivě. Megís je zase fascinována skupinou ortodoxních Židů v kloboucích, s pejzami a podivnými kufry (patrně na štrejmly, vysoké kožešinové čepice). Pobíhají ve svých bílých košilích a dlouhých černých kabátech nejen po letišti, ale dalších 6 hodin i po letadle. Sedíme na předposlední čtyřce sedadel před záchodky, což je místo, kde se toho děje více než v pilotní kabině.

Kromě neustálého procesí lidí chodících na toaletu se v prázdném miniprostoru u okýnka chodí jeden z Židů modlit, tradiční kývání zepředu dozadu nechybí. Pak si do uličky lehne na zem jedna žena v turbanu a hodlá zde spát. Tři členové posádky ztratí britskou zdrženlivost a neskrývají svůj naprostý úžas. Nakonec ženu posadí letuška na své sedadlo a nechá ji tam spát, takže procesí může opět putovat sem a tam, aniž by lidé zakopávali o ležící tělo. A ve finále těsně před přistáním se jedna cestující rozhodne pohrabat se v zavazadlovém prostoru, takže letušce už definitivně prdnou nervy a zařve na ni SIT DOWN! asi půl metru od mého ucha, takže můj bubínek je vystaven dalšímu bolestnému utrpení. Let z Londýna do Prahy nám navzdory dvouhodinovému čekání málem uletí, protože informace o čísle gejtu přichází pozdě a je za pár minut následována informací o uzavírání gejtu. Běžíme dlouhými chodbami, až puchýře praskají, a nakonec ani nejsme poslední. Praha!

Kufry došly. Všechny. Peníze došly. Všechny. Jsme doma! Díky za vaši trpělivost při sledování naší cesty. Snad se ještě jednou vrátím k Zoufalcovi s nějakými obecnými postřehy. A kdyby ne, tak příště!

Váš Zoufalec