Neděle 2. července

Neděle ráno. Záměr vydat se na první mši do Harlemu nevyšel, protože všichni zaspíme. Konečně jsme se sladili s místním časem. Takže vyrážíme "na hrubou". Metro nahoru do Harlemu se opět, jako se nám tady stává celkem často, změní v průběhu jízdy z lokálky v expres. Když to člověk ví dopředu, že metro označené kosočtvercem všude nestaví (a pak není v p… když stanicí jen profrčí) nebo že je to značené kolečkem, tedy staví v každé díře, ušetří si spoustu času. Ale pak se také docela často stane to, co dnes. Metro zastaví v tunelu, pak když vozy nejvíce rachotí, začne hlášení, na stanici z metra vyběhnou ti, kteří rozuměli, a ostatní pitomci jako my jednou dál.

Vystoupíme o deset ulic výš, než jsme chtěli. K Abyssinian Baptist Church dorazíme těsně na 11. hodinu, protože já pro puchýře opravdu stále nemůžu rychle chodit. A navíc zjistíme, že tento kostel uvedený patrně ve všech průvodcích New Yorkem na světě, je dokonalou turistickou pastí. Fronty turistů, kteří svírají nějaké karty ke vstupu, a navíc nepříjemný obří černoch, který nás odmítá pustit i do fronty, že nemáme sukni až po zem. Tak to mě teda namíchne! Já respektuju, že jsou určitá náboženská omezení po světě a snažím se je dodržovat. Ale vyparáděné černošské ženy mají taky sukně po kolena. Prosit se o vstup do kostela, tak to je i pro nás novinka. Jdeme pryč a aspoň si prohlížíme ulice s domy s takovým tím klasickým kamenným schodištěm a zábradlím před vstupem z 1. patra. Některé páry jsou fakt nádherné, ženy mají klobouky a krásné šaty, pánové obleky. Tady se neděle opravdu ctí a dodržuje.

Když se konečně dostaneme k další zastávce metra, najdeme jiný kostel. Tím jiný myslím úplně jiný. Také je to baptistická církev, ale o pár ulic níže už zjevně platí jiná pravidla. Ostatně, to je pro Baptisty jako kongregaci typické. Každý sbor je samostatný a každý člen se demokraticky podílí na jeho vedení. Metropolitan Baptist Church na 128. ulici je zcela nenápadná stavba. Nakoukneme dovnitř a už nás pán v obleku a bílých rukavičkách osobně vítá a třepe nám rukou. Usadí nás do zadní lavice, dostaneme vytištěný program s modlitbami a později i vějíř s fotkou černošského pána - tedy ne Pána, ale nějakého člověka. Když vějíř později otočíme, málem padneme do mdlob doopravdy. Je to reklama na pohřební službu…

Zpívalo se. Lidé vstávali, vzpínali ruce k nebi, tleskali, volali Hallellujah, prostě každý dělal to, co zrovna cítil. Byla v tom velká vášeň a spousta emocí. Jedna z mladých členek sboru ukončila studium a stala se inženýrkou. Všichni lidé včetně nás ji zatleskali a dostala pamětní plaketu. Kázání bylo melodrama se zpěvy. A pak se zrak všech lidí v kostele upřel na naše poslední dvě řady. Museli jsme stoupnout, jako že jsme v jejich kostele poprvé. Každý musel říct, z které země přichází. Byli tu Španělé, Francouzi, Dánové a my. Každému z nás se zatleskalo a některé ženy nám osobně přišly potřást rukou. A do toho se, opravdu nekecám, zpívalo Welcome, welcome.

Mezitím se konaly různé ceremonie, které jsme nepochopili - skupina sedící vlevo prošla kostelem za zpěvu a vlnění a naházela nějaké papíry do proutěného koše pod oltářem, pak přešla centrální část a pak zbytek hada. Ženy byly v bílých šatech. Patrně volily nějaké zastoupení ve sboru. Když se v pořadí třetí paní - omlouvám se za neznalost - pastorka, kazatelka, farářka, zpěvačka tak rozjede, že se při emotivně přepjatém kázání musí několikrát utírat ručníkem, Megís začne bolet hlava a nenápadně zmizíme. Zůstane jen Jarda, který vypadá, že z něj bude kazatel nebo že bude na místě provádět terénní výzkum do etnografické ročenky.

Vlna veder dorazila v plné síle. Když jste nažhavení na MET, tedy Metropolitní operu, je to smrtící kombinace. V Lincolnově centru najdeme budovu newyorských filharmoniků i slavnou operní scénu, která bohužel - nebo možná naštěstí pro náš rodinný rozpočet - dnes nehraje. Je třeba najít chládek naproti v Central parku a všechny ty dojmy nějak utřepat. Protože je krásně a je neděle, v Central parku jsou tisíce, možná i desetitisíce lidí. Leží na loukách, běhají, jezdí na kole, vozí se v kočáře, sedí v restauracích, venčí psy, prostě užívají nedělního odpoledne v zeleni. Představím si Zahájku, do které by se obyvatelé našeho města přemístili každý víkend, a je to trochu bizarní představa. Hledáme vhodné místo pro posezení u kávy, a nakonec šlápnu do hovna a ani o kousek dál to není ideální. Na kopečku pod rozložitým stromem jsou zjevně pouze homosexuální páry a psi. Nazveme toto místo Hot Dog. Naše nesourodá trojice dění na dekách pečlivě sleduje, ať už jde o psy nebo o lidi. Megís se opět rozšířily obzory.

Jarda jako solitér si dělá svůj program a ztrácí se na hodiny ve výstavních expozicích Metropolitního muzea. Podle fotek to musí být opravdu monstrózní záležitost. My jsme však tak přesyceni všemi zážitky, že vyrážíme opět dolů k moři na Coney Island. Pohoda, kterou jsme tady zažili ve všední den, se ale dnes, v neděli večer, jeví jako něco neskutečného. Takové davy lidí jsem viděla jen na fotkách z Číny, kde pro lidi není vidět moře. V ulicích jsou policejní auta, tři policisté kontrolují situaci na koních, dopravu řídí další pořádková služba. A tisíce lidí putují sem a tam po molu, kde máme sraz s Jardou. Počet připravených hot dogů, hamburgerů a hranolek u Nathana musí lámat rekordy. Objednávám velkou kolu v kelímu o obsahu jednoho litru! Nedá se to ani uzvednout, když se chci napít, připadám si jako vítěz Stanley cupu. Člověk si namůže zápěstí a obávám se, že na záchodě ze mne budou padat jen kostky cukru. Ale ta kola s ledem je prostě věc, která vás osvěží a zasytí zároveň.

Všechny atrakce v zábavních parcích jedou na plno. Blikají, zvoní, houkají, lidé letící hlavou dolů řvou jak najatí. Kýčovitý západ slunce na konci mola je nakonec nejlepším řešením, jak se z toho hlučícího proudu zachránit. Jak je možné, že je na světě tolik různých lidí, když Adam s Evou byli jen dva? A s kým měli jejich děti děti? Jarda je také fascinován pestrostí lidstva, které se podle něj prvních tisíc let množilo dělením. Tady najdete genetickou stopu celého světa a po dnešní teplé noci se zde světový genofond patrně ještě o něco rozšíří. Vracíme se v noci metrem jako mazáci a boys už najdou východ kousek od hotelu i poslepu. Poslední žhavá noc s vypnutou klimatizací, která dělá z pokoje buňku kryoterapie za pět minut, je tady.

Váš Zoufalec