Středa 28. června

Time Square je srdcem Manhattanu, a když si na něm dáte espresso silné jako ženská noha u prdele a zapijete ho stejně silným černým čajem, musí si cholerici jako Jarda vzít svůj prášek na tlak. Každopádně dopolední zážitek z proslulé, neony do posledního centimetru zaplněného náměstí, je celkem poklidný. Slavné schodiště s výhledem na plac je poloprázdné. Jako správní Češi se uchýlíme do prostoru vyhrazeného pro konzumaci alkoholu, i když máme pouze kávičku s loupákem, a slivovici maskovanou v lahvi od vody si jdu na protest vypít až za cedulku. Fronta na zlevněné vstupenky na Broadway je šílená a nikdo z výpravy nemá zrovna Černého Petra, abychom ho tam postavili. Tak jdeme centrem města dále a kupodivu se v houstnoucích davech nikdo neztratí.

Podle zvyku všechno a všechny nahlas komentujeme česky, abychom rozpoznali krajany a mohli zavčas utéct. U hloučku z Třince se nám to nepodaří, tak si s nimi vyměníme pár zdvořilostních frází a úsměvů. Jsou to sympaťáci. "Lůza slovanská!" podotkne Jarda, jen co přejdeme přes ulici. Všichni se zasmějeme. Tady najdete všechny rasy světa v každém voze metra, který, jak říká Jarda, připomíná Noemovu archu. Běloši jsou v naprosté menšině, a to samozřejmě nemyslím nijak zle, jen to konstatuji. Nejroztodivnější lidé a maximální tolerance, to je New York. I proto ho prostě miluju.

Ulice jsou lemovány pojízdnými vozy s občerstvením, které jsou tady nesmírně populární. Před každou bankou, úřední budovou nebo výstupem z metra parkuje nějaký fast food na kolečkách. Kravaťáci sedí venku v miniparcích a obědvají ve slunečních paprscích. Pak se zase rychle vrátí do svých klimatizovaných vymrazených prostor. Jsem přiotrávená coca-colou, ale po ledově vychlazené kole vydržím bez jídla až půl dne. Případně se i my spokojíme s hot dogem nebo gyrosem nebo sladkým pečivem. Nejsou peníze na vysedávání po restauracích a hlavně není čas. Ráno vypadneme z hotelu, po cestě vypijeme kafe nebo čaj, a v noci se na pokraji fyzického i duševního vyčerpání vracíme zpět. Je toho tolik, co ještě chceme vidět a zažít!

Dnes máme v plánu podívat se na město shora. V Rockefellerově centru vidíme zlatého Prométhea, ale výhled na něj je neuvěřitelně zastíněn slunečníky restaurace pod ním a zejména obří sochou nad ním.Vlastně všechno je tady obrovské. Labyrint chodeb, kterými musíte projít, než najdete miniprodejnu vstupenek na vyhlídku Top of the Rock, pak dalšími chodbami ke vstupu, kde vám řeknou, že máte přijít až na čas, takže další tour k toaletám a pak nanovo. Obyčejný výtah, fronta na rychlovýtah. Ale naštěstí to tady celkem odsýpá, takže se v 61. patře ocitneme v dobré náladě. Když všichni půjdou vpravo, Jarda půjde vlevo, takže ho ztrácíme z dohledu v prvních deseti sekundách a s Megís pořizujeme první fotky.

Vyhlídka se dá obejít kolem dokola, a navíc je i v několika dalších patrech, takže když se dostaneme do toho nejvyššího, jsme konečně v otevřeném prostoru bez skleněných zábran. Pozoruji třeba vodojemy na střechách, o kterých je i celý televizní dokument.

Paměťová karta foťáku se plní, slunce svítí, Central park pod námi zelená, a ještě o patro pod námi právě jeden mladík požádal svou milou o ruku. Naše cynické poznámky podpoří i hlouček seniorů, což je sympatické. Dole se tleská a my mluvíme o paradoxu klečícího muže a plačící ženy nebo o nejhorší investici za vstupenku s doživotními splátkami.

Je čas opustit centrum města a najít zase nějakou zajímavost na jeho okraji. Vydáváme se visutou kabinovou lanovkou na Rooseveltův ostrov. Jízdné je stejné jako v metru (my máme ty super týdenní jízdenky). Červená kabina ladně plující vedle krásného The Queensboro bridge je velmi fotogenická už z ulice. A vyhlídka nad řekou East River je zajímavá i z pohledu uvnitř kabiny. Po pár minutách jsme na ostrově mezi Manhattanem a Quenns. Je to takový pidiostrov o délce tří kilometrů, ovšem žije zde asi 11 tisíc lidí. Kde, to nechápeme, my ležíme sami na trávě u řeky a kocháme se výhledem na projíždějící lodě, uměleckou konstrukci mostu i panorama Manhattanu z nezvyklé strany. Je krásný slunečný den a božský klid kolem. A Jarda pije pivo ukryté v botě.

(Fotky na blog zase nejdou nahrávat, omlouvám se. Doplním později.)

S Megís odjíždíme samy zpět do centra a kluci mají setkání se spolužačkou z konzervatoře. Jdeme a jdeme, přes 8 Avenue na šířku a 23 ulic na výšku. To, co se na mapě jeví jako "kousek", je ve skutečnosti dost velká morda, takže když jsme po hodinách ražení si cesty mezi davy zpět na Time Square, k nadšení máme daleko. A do největšího obchodňáku Macy´s jsme ani nevkročily. Chceme jen najít správné metro a dát si sprchu na hotelu. I když New York miluju, mám ho pro dnešek opravdu dost a na nohou puchýře. Megís se celý den statečně drží, ale i jí docházejí síly. Padáme do postele a spíme jako zabité. Ani nevím, kdy se kluci vrátili. Poznámky o tom, že jsem chrápáním rušila okolních 15 pater, přecházím bez komentáře.

Váš Zoufalec