New York, New York V.

Čtvrtek 29. června

Díky časovému posunu ještě stále vstáváme poměrně lehce a poměrně časně. Já mám svá úžasná rána od kuropění a věnuji je stahování fotek a psaní Zoufalce, takže večer mi pak docházejí síly dřív než ostatním (nebo je to věkem, nadváhou, únavou materiálu). I dnes jsme se probudili do příjemného rána s vyhlídkou na další skvělý den na tomto skvělém místě.

Když si ráno všichni dáváme na recepci hotelu kávu nebo čaj do papírových kelímů (to není špatně, to prostě nejsou kelímky, ale obří kelímy), uvažujeme o jejich spotřebě na metr čtvereční. Je asi stejná jako spotřeba amerických vlajek, což nás vede k závěru, že by se vlajky mohly šít z recyklovaných kelímů nebo kelímy z recyklovaných vlajek.

Všude na ulici je nepřetržitý hluk, nepopsatelný smrad, vedro. Skoro všude uvnitř je hluk, smrad a šílená klimatizovaná zima. Cahla se takhle jednou neopatrně zhluboka nadechl a pronesl: Až já se vrátím do těch Bystřic, tak mě ten čerstvý vzduch zabije! A tak se jedeme nadýchat trochu mořského, pardon oceánského vzduchu na Coney Island. Jak jinak než na konečnou stanici metra.

Zábavní centrum na pobřeží Atlantiku je poněkud omšelé, s kopami odpadků na ulici. Dřevěná horská dráha Colony i všechny ostatní atrakce jsou do oběda zavřeny. A tak míříme na pláž. Konečně oceán! Na pobřeží jsou lidé a v budkách plavčíků sedí černoši v několika vrstvách oblečení, asi aby k nim to horko nemohlo. Ve vodě ale není vůbec nikdo. Proč, to pochopíme velmi záhy, když naše dolní poloviny těla sevře ledová náruč Atlantiku. Ale ani jinovatka na plavkách nás neodradí od první koupele, skotačení, fotografování a procházky po pobřeží. Všude jsou z vody vyvržení celí krabi a čím víc se blížíme k Brighton Beach, tím častěji slyšíme ruštinu. Cahla si stačí vypálit na těle popruhy od batohu. Jdeme po pláži, desinfikujeme se slivovicí a slunce svítí do nekonečné mořské hladiny. Prostě takové normální čtvrteční dopoledne.

Ve skupině se vždy nejslabší člen cítí jako otloukánek, konstatuje Jarda. Myslí tím mě. Člověk se snaží, všechno připravuje, občas pronese nějaké moudro či zajímavou informaci, ale všechno marné. Překvapivě mě poslouchají, jen když jde o jídlo. Nejproslulejší hot dog na Coney Islandu prodává Nathan´s a tak se dvě stanice metrem vracíme na konečnou a jdeme na oběd do narvané restaurace s několika řadami hladových. Megís si jako jediná dává klasický hot dog, my s Cahlou jdeme do cheesburgerů a Jarda si dává - krabí burger. Tak jsem si objednal kraba a dostal jsem fakt kraba, diví se. Prý čekal mleté maso ve tvaru kraba, což lze omluvit jen slunečním žárem a bydlištěm ve Valašském Meziříčí. Poté, co jsme ty kraby viděli na pobřeží, si něco takového může objednat jen někdo s výpadkem krátkodobé paměti nebo Jarda. Oběd nám zpestřuje žena krvácející u vedlejšího stolu, šílený jekot z horské dráhy jedoucí kousek od nás hlavou dolů nebo pohled na sedačku ve tvaru koule s šílenci, kteří se nechali vystřelit do stratosféry. A pak nás také fascinuje brigádník, který asi hodinu leští fotokabinu a každé její zákoutí s takovou láskou a péčí o každičký centimetr, že se okamžitě rozhodneme jít se se svýma upatlanýma rukama a pískem v botách vyfotit, samozřejmě že všichni čtyři najednou.

Na hotelu se zbavuji ropného povlaku na svém těle a namočím zapáchající krabí ulitu do vody. Vyrážíme, na třetí pokus, nahoru do města na Hight Line. Jednou jsme vystoupili dříve a šli do Čínské čtvrti, podruhé jsme změnili plány v průběhy cesty a tentokrát zase metro vůbec nezastavilo na stanici, kterou jsme potřebovali. Tak jsme ještě zkušebně našli hotel, do kterého se přesouváme po návratu z Washingtonu. Našli jsme ho, našli nás v rezervačním systému a slíbili, že na nás počkají i do noci. Víc už udělat nemůžeme. Přes cestu čtvrtí Chelsea dorazíme až k oné vyvýšené stezce mezi domy, kde dříve vedla dráha dopravující maso a kde po jejím uzavření, světe div se, nevyrostly nové domy, ale zajímavý park mezi kolejemi. Je tu neuvěřitelně moc lidí, kteří korzují sem a tam, asi mají stejného průvodce v kapse jako my. Koupila jsem si bazalkového nanuka, poseděli jsme na lavičkách s vyhlídkou mezi okolní domy nebo posazené přímo do vodního brouzdaliště. Občas je po trase menší trh s uměleckými výtvory, občas jdete pod košatými stromy a občas zakopnete o původní koleje. Chybí tady však kavárna, což je nepochopitelné. Stačila by nějaká lávka k okolním domům. Měli by kšeft jako blázen.

Vpodvečer se ještě přesouváme do Central parku, abychom si dne v přírodě jaksepatří užili. Jarda řekne jen: Tak večer na hotelu! a zmizí s Cahlou mezi houštím. Projdeme si s Megís spodní část parku a nakonec se přesouváme kousek od našeho hotelu na místo zvané Ground Zero. Za ty čtyři roky, co jsem tady nebyla, se to tady hodně změnilo. Pořád se všude staví, procházíme s Megís přes zajímavou stavbu Octopulos s nákupními galeriemi a výstavou zvětšenin Michelangelových obrazů ze Sixtínské kaple. Je to ohromující, velkorysý, čistý prostor. Jsem nadšena.

Přístup k oběma vodním plochám v základech "dvojčat" je bohužel již uzavřen stejně jako 9/11 Memorial Muzeum. Ale ten pocit beznaděje nad zbytečnou smrtí tolika lidí je pořád stejně intenzivní i při procházce opodál pod stromy v parku Survival. Lidé však strašně rychle zapomínají. Teenageři se tu nosí na zádech a řvou a fotí selfie, jako by to byla jen další turistická atrakce. Ani nevím, jestli je to dobře, nebo špatně.