Pátek 30. června

Je to poprvé za třicet let, co neslavím narozeniny svého muže s ním. Malujeme mu s Megís vzkaz do písku na pobřeží a posíláme aspoň virtuální přání. Jsme ve Washingtonu, kolébce americké státnosti.

Jarda, který už kandidoval v komunálních volbách a zahrál si ve volebním spotu, což je prakticky už jen kousek od jeho cíle stát se prezidentem, se cítí jako ryba ve vodě. Já po vystoupení z chladicího vozu zvaného Go Buses došlápnu zdevastovanýma nohama na žhavý beton a do obličeje mě praští horký vzduch, jako bych vstoupila do finské sauny. Tak nějak se cítí špatně rozmrazený steak na grilu, přirovnal stav našeho termoregulačního systému Jarda. Je tu nesnesitelné horko. V autobuse z NY byla nesnesitelná zima. Megís si ohřívá ruce na kamenném zábradlí. Všude na obzoru velké bílé baráky a mezi nimi kilometry chodníků. Žádný mrakodrap, smrad, kavárna, i ty taxíky jsou červenobílé a připomínají staré vozy socialistických požárníků. Začínám remcat. Vypadá to, že až se vrátím do New Yorku, políbím tam zemi.

Zážitky z každého nového města z velké části ovlivňuje to, jak se člověk aktuálně cítí. Je to nespravedlivé a předem se všem milovníkům Washingtonu omlouvám. Mám puchýře na nohách, propocenou halenku a naprosto nefotogenický obličej. Do Kapitolu nás s věcmi v batohu nepustí a my je nemáme kde schovat. Kolem všech památek jsou zábrany, kilometry zábran, a stovky policistů. Možná se připravují na Den nezávislosti, ale já jsem opravdu zklamaná. V zoufalství z bolesti si obouvám proslulé Jardovy bílé ponožky, které mají přibližně stejnou barvu, ale rozdílnou délku. Vypadat jako kretén, propocený kretén, s bílými ponožkami v modrých botách, člověku na náladě nepřidá. Bílý dům vidíme zezadu a zepředu jen zdálky a kousek, přes zábrany, ostřelovače a tisíce lidí. Indická skupina se v parku hlasitě modlí. Já se modlím v duchu: ať už je večer a jsme na hotelu.

Mí tři spolucestující touží mě zabít a myslím, že z velké části i oprávněně. Ale pak se to nějak plíživě zlomí. Slunce konečně zapadá a pofukuje větřík, který nepřipomíná útok fénu. Když vystoupáme nahoru k Washingtonovu památníku, rozhostí se dočasný klid a mír. Toto místo má atmosféru. Je z něj krásný pohled oběma směry. Vlajky se třepotají, letadla co půl minuty přelétají nízko na obzoru. Je to otevřený prostor se zelenou trávou všude kolem, která nejen že není za zábranami, ale na kterou si můžete i lehnout. Jen pohled k Lincolnově památníku dává tušit, že nás čeká ještě další cesta. A další puchýře.

Jak by řekl můj otec, pro samé památníky tu není kam plivnout. Památník II. světové války, památník veteránům korejské i vietnamské války. Když vystoupáme na poslední schod Lincoln Memorial, uvidíme celou cestu zase zpátky. Má to něco do sebe. I když jsou tady opravdu mraky turistů, kteří přes den rozumně leželi v klimatizovaných pokojích a nyní vypadají čerstvě a nadšeně, je to otevřený prostor a nikdo nikomu nezavazí. Megís to tu malinko připomíná Schonbrunskou vyhlídku v zahradách. Vzorně šlape celý den a mám z ní radost. Takže když řekne, že už nemůže a že má hrozný hlad, respektuju to. Na rozdíl od Jardy, který nás nazve chcípáky. Ještěže Cahla svým klidem udržuje skupinu v rovnováze. Když si porovnáváme velikosti puchýřů, řekne jen: A hekám snad?

Bereme si s Megís taxi a po večeři upadáme do bezvědomí ve vychlazeném hotelovém pokoji. Kdy se vrátili ti dva, nemám tušení. Zatím stále spí a já mám svatý klid na třídění fotek. Vypadají nádherně. Tak asi je to tady opravdu hezké.

Váš Zoufalec

P.S. Donald nebyl doma!