Sobota 1. července

Ráno jsem opět vstala v pět a napsala Zoufalce. A pak jsem si ještě chvilku zdřímla, protože únava narůstá a vyčerpání z bolesti při každém došlápnutí mění mé mimické vrásky v hluboké rýhy. Všichni už máme na nohou puchýře a vedro neustává. Líné dopoledne zpestří jen mé zavřísknutí v obchodě a vyděšení asi stovky lidí v širokém okolí. Periferně jsem viděla černého muže v bílé košili, jak vyjel po schodech kousek ode mne. A pak na mě skočil! Hrdelní výkřik byl ohromující, s Jaderničkama si už asi letos nezazpívám. Ano, byl to samozřejmě Jarda. Praštila jsem ho a snažila se vrátit srdce zpoza předních zubů zpátky do hrudníku. Pak jsem si koupila růžové Barbie conversky velikosti 41,5, kam se mé ztýrané nohy vešly i s ponožkama, a Megís si vybrala růžové šaty s mašlí, do kterých musí přibrat.

Naštěstí dnes šel každý po svém a sraz byl až odpoledne u kachního rybníku. Tak jsme si s Megís v klidu posnídaly, vydaly se na dlouhatánský National Mall (promenádu ), prohlédly si "castle" - český výraz hrad se jako milovník gotiky opravdu zdráhám použít. Všechno vypadalo nějak veseleji, zábavněji než včera, i když jsou tady skoro všechny domy bílé a vlají z nich americké vlajky, ať jde o hotel, sídlo vlády, muzeum, poštu nebo nádraží. Castle z 19. století (náš vlastní dům doma je starší!) je tedy vínový a obklopuje ho malebná zahrada s fontánou.

Jdeme podle malované mapy kolem jednoho muzea za druhým a do všech je základní vstup zdarma. Je tomu tak díky britském vědci Jamesovi Smithsonovi, který odkázal svůj rozsáhlý majetek společnosti, která bude šířit vzdělanost. Před takovým rozhodnutím smekám! Projekt je v současnosti financovaný vládou USA, dary soukromých dárců a další obchodní činností. Jarda lítal po muzeích od rána, Cahla se toulal sám a my jsme si s Megís vybraly (no spíše jsem ji donutila) Muzeum kosmonautiky. Já tato vesmírná udělátka miluju. Letadla, raketoplány, expozice, zajímavé filmy a výstavní expozice. Do IMAX kina se nedostaneme, není čas, ale určitě je to velký zážitek. Ještě teď mám husí kůži, když si vzpomenu ne Kennedyho vesmírné středisko, kde mi kosmonaut v kině sedl do klína (to bylo těmi brýlemi, fakt to bylo jak skutečné) - pamatuješ, Alešku?

Vevnitř je příjemně, ale venku panuje vedro k padnutí. Jako fakt neuvěřitelné vedro. Když se potkáváme u kačen pod Kapitolem, ze všech leje pot, jen Megís má normální barvu i teplotu. Kluci oběhali i jiná muzea, ale teď už fakt nikdo z nás nemůže. Vyšlápneme ještě pěšky k nádraží Union station, které je velké, bílé a vlají z něj americké vlajky. Interiér je opravdu okouzlující a navzdory našim obavám nacházíme Gate D, odkud naše lokálka do New Yorku vyjíždí.

Vlak společnosti Amtrak je dlouhatánský, prostorný, pohodlný a tichý, jízdenka zakoupená před měsícem z ušáku doma v Bystřici platí, co si přát víc? Obrovský slejvák, který se z vedra strhnul už ve Washingtonu, nás naštěstí zastihl až pod střechou nádraží a doprovázel nás i po cestě. Představa, že zmoknu na kost, a pak sedím 4 hodiny na ledovém průvanu klimatizace ve vlaku, je opravdu děsivá. Takto je déšť romantickou záležitostí k pohodlnému ťukání do počítače a podřimování.