Jeruzalém

Neděle 15. ledna 2017

Existuje psychiatrické onemocnění zvané Jeruzalémský syndrom. Postihuje převážně křesťany, kteří se po návštěvě Jeruzaléma zblázní, začnou se vydávat za nějakou biblickou postavu a kázat lidem na ulici v bílém šatu v domnění, že plní velké náboženské poslání. Dříve psychicky vyrovnaný člověk se po příjezdu do Jeruzaléma stane psychotickým, píše se doslova v lékařských zdrojích. Ročně evidují asi sto takových případů, z toho skoro polovina skončí v nemocniční péči.

Dnešní den jsme s Ditou, Milánkem a Alešem strávili právě tady, v Jeruzalémě. Navštívili jsme místo, kde Ježíš zemřel, kde ho balzamovali i kde byl pochován. Stáli jsme kousek od místa, kde Bůh stvořil člověka a dotýkali se tisíciletých olivovníků, pod kterými Jidáš zradil Ježíše. Jestli se tady někdo zblázní, tak se tomu opravdu nedivím. Chodíte po místech, která dosud existovala jen na stránkách Bible či Koránu a nikdy jste jí nepřisuzovali nějakou konkrétní fyzickou podobu. A když, tak v hlavě ta místa vypadala úplně jinak. Alespoň v mé hlavě určitě.

Parkujeme velmi sofistikovaně v nákupním centru kousíček za branami Starého města. Přeběhneme ze světa třetího tisíciletí do Starého zákona suchou nohou za pár minut. Stačí se prodrat krytými uličkami plnými obchůdků a trhovců a za pár minut, po bezpečnostní kontrole, už stojíme u Zdi nářků. Tedy, tady ji nikdo takto nenazývá, nejméně pak sami Židé. Je to pro ně Západní zeď, dochovaný kousek posvátného Druhého chrámu. Prostranství je zalito sluncem a počasí je jarně příjemné. Každý den si TAM NAHOŘE objednávám počasí dopředu a zatím to vždycky vyšlo. Kde jinde než tady by měly být modlitby vyslyšeny? Zatím se u Western Wall nezastavujeme, máme zpoždění!

Přes další bezpečnostní kontrolu se nečekaně hladce dostaneme k dřevěnému mostu nad Zdí nářků, který vede na Chrámovou horu. Šup, šup, a jsme tam. Bohužel přesně tak rychle jsme zase pryč. Když konečně dorazíme nahoru a začneme se fotit před krásnou modrou mešitou Skalního chrámu, ozbrojenci nás hned lifrují pryč, že mají nyní dvouhodinovou pauzu. Je jim úplně jedno, že jsme právě přišli, a výrazy jejich tváří i zbrojní arzenál zavěšený na těle nás přesvědčují k odchodu více než naléhavě. Je to komické. Abyste rozuměli, na Chrámovou horu se pokaždé nedostanete. Při nejmenším náznaku potíží se prostor pro turisty uzavře, a i tak je otevřený jen tři hodiny denně. A nemuslimové jako my mohou nahoru jen jedinou z bran, na dvě hodiny dopoledne a hodinu odpoledne. Rozhodneme se učinit dnes ještě jeden pokus a operativně měníme plány dne.

Další dvě hodiny strávíme v Chrámu Božího hrobu. Je to nejvýznamnější křesťanská památka světa (dnes prostě bereme jen best of), kde se nachází místo Ježíšova umučení, balzamování i jeho hrob. Tady našla Helena Ježíšův kříž. Jsem totálně zmatená. Zatímco Ježíš se vlekl na Kalvárii a padal pod tíhou kříže v dlouhém kopci, nám stačí vyjít prošlapané schody do prvního patra a jsme na Golgotě. Jako fyzicky na místě, kde Kristus na kříži zemřel. Chrám postavili okolo posvátných míst a postupně se za hradbami rozrostlo i město Jeruzalém.

Když klečím před oltářem v prostoru takové soukromé svatyně - jeskyně, strčím ruku do díry a dotknu se skály. Mám pocit, že uběhla hodina, než se dokážu znovu zvednout. Nedokážu popsat, co všechno mi letělo skloněnou hlavou. Upřímně myšlené modlitby i Život Briana. Ve skutečnosti to trvalo jen malou chvíli, kterou však Aleš zdokumentoval. Zapalujeme v této kapli s Ditou svíčky, které šedovousý pop u východu prodává - teda příspěvek je dobrovolný a my žádné šekely ještě pořád nemáme, tak Dita vhazuje eura. Snad je to Pánubohu jedno, v jaké měně na kostel přispějeme. Ostatně, Kristus nedaleko odsud penězoměnce vyháněl.

Jestli se ptáte, co dělá na tomto místě pop, tak jste mě potěšili. Také jsem nevěděla, že o správu Chrámu Božího hrobu se dělí několik církví a péče je rozdělena mezi Armény, Řeky, kopty, římské katolíky, Etiopany a Syřany. Klíče od chrámu má podle tradice jedna zdejší muslimská rodina, která chrám každý den odemyká a zamyká. Připomíná to spíše Babylon. Procházíme jednotlivými částmi chrámu, každá má svůj příběh. Všechno je to taková skládačka, která vás má dovézt až k místu nejsvětějšímu - Kristovu hrobu. Svatyně, v minulosti mnohokrát přestavovaná, se právě opravuje a je pod lešením. Přímo k mramorové desce označující místo Kristova hrobu se ale dostaneme.

Je to opět miniaturní jeskyně, do které se musíte vsoukat s dalšími lidmi. V mém případě se dvěma rozměrnými německými turistkami, které nás drze předběhly v dlouhé frontě a kterým jsem po celou dobu čekání nedokázala křesťansky odpustit. Myslím, že Bůh má velký smysl pro humor. Navíc zrovna ve chvíli, kdy jsme se s Milánkem do jeskyně natlačili (a já jsem se tam skoro nevlezla), vrátil se zuřivý pop, který tam hlídá a návštěvníky nevybíravým způsobem popohání. Na nás po pár sekundách rozjímání (kterému předcházelo půlhodinové čekání) zařval Šnela, šnela! a praštil mě po zádech, takže jsem se lekla a málem způsobila v mramoru další puklinu. Milánek se praštil do čela o nízký kamenný strop. A byli jsme venku.

Ještě jsem si v hlavě nesetřepala jeden životní zážitek a už jsem stála před Zdí nářků, pro změnu místa nejposvátnějšího pro Židy. Modlící se lidé už neklečí na kolenou a nevzpínají ruce k nebesům, ale kývají se vestoje zepředu dozadu. Muži mají větší prostor vlevo a vstup ke povolen každému, kdo si na hlavu položí jarmulku (volně k zapůjčení). Menší prostor vpravo je vyhrazen pro ženy. Příruční knihovna pod širým nebem skýtá vhodnou literaturu pro výběr modliteb, pokud tedy umíte hebrejsky. Postát u Zdi nářků s rukama zakrývajícími tvář, opřenou o tisícileté zdivo, případně vložit modlitbu na papírku do mezer mezi kameny. Tohle místo prostě patří Židům a Izraeli. Když po šestidenní válce výsadkáři vtrhli do Jeruzaléma, Západní zeď byla prvním cílem. Bagry srovnaly se zemí část arabských příbytků, přilepených k posvátné zdi. A fotka tří vojáků v uniformách, jak se s bílou izraelskou vlajkou objímají a modlí u Zdi nářků, patří k největším národním symbolům. Je to síla.

Ale protože naše pouť Od Bible přes Židovský kánon po Korán pokračuje, je třeba jít zas dál. Postojíme v obrovské frontě a pokoušíme se o znovuvstoupení na Chrámovou horu. Kabelku i pytel posílám přes rentgen, nahlíží do nich i ozbrojenci. Je mi záhadou, CO je vlastně zakázané s sebou mít. Voda jim nevadí. Jídlo jim nevadí. Zbraně ani výbušniny nemám. Ale pak na to přijdu, když z kabelky je pro výstrahu všem štítivě vytažena židovská jarmulka (kipa), kterou jsem chtěla přivézt Jardovi K. Aleš stojící za mnou je kvůli tomu popotahován a vyslýchán, zda-li je Žid. Chrámová hora je totiž ve správě jeruzalémského islámského spolku a nikdo si tam nepřeje nějaké nepokoje. Navíc, ortodoxní Židé mají vstup na Chrámovou horu zapovězen rabíny, aby náhodou nevstoupili nohou na posvátné území Prvního nebo Druhého chrámu. Muslimové tyto ohledy rozhodně nemají. I když je to pro ně třetí nejposvátnější místo na zemi, malí chlapci tady před mešitou hrají fotbal.

Pod nejfotografovanější zlatou kupolí Skalního chrámu se nachází skála, na níž se prý Abraham chystal obětovat svého syna Izáka, a Muhammad se odtud údajně vznesl na nebesa. V sousedním Řetězovém chrámu je zase lokalizován samotný střed světa. Pohled směrem k Olivové hoře je také úchvatný, i když poněkud neveselý. Ve 150 tisíci hrobech tady čekají mrtví na příchod Mesiáše a otevření zazděné Zlaté brány. Podívejte se kamkoliv, uvidíte nevídané. Tento plácek nad městem je prostě od pradávna jevištěm a pupkem světa. Nedivím se, že o něj tisíce let svádějí boje. Pokud se opět strhne nějaká velká mela, bude to dozajista právě tady.

S hlavou po okraj naplněnou a žaludkem po okraj prázdným se vydáváme další z devíti bran dolů, na proslulou Křížovou cestu, Via Dolorosa. Jsou zde označena jednotlivá zastavení, a i když se trasa v historii měnila, někde tady se tragická Ježíšova cesta na Kalvárii prostě nacházela. Jakkoliv smutný je to příběh, my žijeme a musíme se najíst, protože další šanci už mít nebudeme. Opět zkoušíme arabský podnik a opět jsme nadšeni. Například z čerstvě vymačkané šťávy z obřích granátových jablek. Z domácího humusu s domácí plackou a mističkami plnými domácích pochutin. Domácí káva s kardamomem a jako bonus sladká tyčinka s ořechy. Nemá to chybu. Do chvíle, kdy mi účet na růžovém papírku způsobí doslova fyzickou bolest. Šekely, které jsem konečně vydolovala z bankomatu s hebrejskými pokyny, musím do jednoho vydat, protože tady karty neberou. Z šekelů se stávají kešely a už je nikdy neuvidím. Platím za všechny u stolu a všichni se opět náramně baví. Má peněženka krvácí. Via Dolorosa.

Výstup na Olivetskou - Olivovou horu skýtá dostatek času pro přemýšlení o všem, co jsme vstřebali. Ne že bychom nezažili vtipné momenty, ale ty se tady veřejně popsat nedají, protože šlo o humor nejčernější a navíc ryze situační. Bez souvislostí byste si mohli o mně i ostatních udělat lichý obrázek. Viděli jsme rodný dům Panny Marie i její hrob, opět ve svatyni připomínající jeskyni. Prohlédli jsme si monumentální pravoslavný kostel a prošli se Gatsemanskou zahradou, kde Jidáš zradil Ježíše. Připadá mi skoro nemožné sáhnout si na rozeklaný olivovník, který byl této události svědkem. A na závěr pohled na největší a nejstarší hřbitov světa. Bílé pomníky jsou naskládány jeden vedle druhého a sluneční paprsky dodávají atmosféře zlatavý nádech. Sedíme s Alešem na vyhřátém kameni na vyhlídce na Chrámovou horu. Na tomto místě může člověk dospět k zásadním životním rozhodnutím, to mi věřte.

Po cestě zpět do starého Jeruzaléma udělám svou asi třítisící fotografii a koupím pohlednice. To ještě netuším, že koupit k nim i poštovní známku je ta nejtěžší věc v Izraeli (nakonec to dobře dopadne, mají poštu na letišti). Vracíme se obchodní cestou z doby, kdy ve městě vládli Římané. Bylo to nedávno, v prvním století našeho letopočtu. Upravené a honosné židovské obchody střídají divoké stánky arabské a už jsme zase venku za branami. Usedáme do auta a nikdo moc nemluví.

Protože je strašně těžké psát o svých pocitech, neřkuli víře (když máte tak bohatý vnitřní život jako já - vtip pro mé spolucestující J), uzavřu svůj blog z cesty něčím zábavnějším. Třeba odposlechem dialogu mezi Alešem a Milánkem na předních sedadlech naší Běly II., který se odehrává tak dvakrát denně a nikdy se cestujícím na zadních sedadlech neomrzí:

- Milánku, můžeš zapnout navigaci, ať víme, kudy máme jet?

- Když poprosíš, tak jo.

- Prosím tě, zadej tam místo… Mám tady odbočit vlevo nebo vpravo?

- Ještě to nenaskočilo. Jeď rovně.

- Nemůžu jet rovně, musím doleva nebo doprava.

- Tak doprava. Teda doleva.

- Prosím tě, nemůžeš to sledovat?

- Sleduju to. Jedeme rovně.

- A teď?

- Pořád rovně.

- Rovně jako rovně nebo rovně tady nahoru?

- Rovně.

- Prosím tě, ukaž mi to! Máš to tam dobře zadané?

- Dal jsem tam to, cos mi řekl.

- To se mi nějak nezdá. Tos tam zadal něco jiného. Zadej tam … No, takže kam?

- Rovně.

- Určitě?

- Nevím. Už jsem to vypnul.

Na pozadí těchto ibsenovských dramat Aleš stále přelaďuje rádio. Má na to svůj speciální systém. Dokud to chrčí nebo mluví hebrejsky, dává tomu aspoň půl minuty. Jakmile se ozve písnička, okamžitě přelaďuje na další chrčení tak dlouho, dokud nenaladí AMEN FM nebo nezačne zpívat Kylie M. Mám v sobě dva brufeny a jedu vstříc dalšímu, vlastně poslednímu požitkářskému večeru na Jarním vršku - Tel Avivu, tak kdo by se kvůli takovým hloupostem zlobil.

Prohlížíme se krásné bílé domy stylu BAUHAUS na Rotchildově třídě a vybíráme si nejlepší pro budoucí koupi. Večeříme v příjemné restauraci Papas italského stylu. Jsem s úžasnými lidmi na úžasném místě, piju úžasný koktej a nabírám úžasné těstoviny s omáčkou rozplývající se na jazyku. Tady a teď už nejsem Zoufalec. Třeba se blýská na nové časy a budu se s vámi příště loučit jako

ÚŽASNÁ BÁRA

Ale o tom až jindy, příště, už brzy. Bůh s Vámi, ať je to kdokoliv!