Sobota 14. ledna 2017

Masáda a Mrtvé moře

Ulice Tel Avivu jsou v sobotu ráno prakticky prázdné. Pravidla šábesu jsou pro pohanské psy, jako jsme my, poněkud složitá. Každopádně nikdo ze Židů nikam necestuje, natož autem, nezapaluje ohně ani nezapíná či nevypíná elektřinu. Vrcholem důslednosti jsou izraelské bankomaty, které o šábesu nevydávají žádnou hotovost, jak jsme se ráno přesvědčili. Mně se samozřejmě nevěřilo, když jsem to říkala, přestože jsem o tom četla v knížce s obrázkama. O menší vzrušení před cestou se postaral Aleš, který zapomněl PIN k autu a smlouvu neměl s sebou, ale tak protože on problémy vítá a s radostí je řeší, nakonec jsme opravdu odjeli směr Jeruzalém. O tomto městě více až zítra. Pohled na zeď dělící město na židovskou a palestinskou část nebyl moc radostný. Rozveselil nás až SEA LEVEL, bod označující nulovou nadmořskou výšku, odkud jsme pak klesali 428 metrů k hladině Mrtvého moře.

Většina mých dotazů pobaví jako první Milánka, zatímco Aleš se mi snaží odpovědět. Ale i on má své limity. A kam vede tato cesta? zeptala jsem se po sérii focení. Nevím, asi někam do řiti! Pronesl Aleš památnou větu. Od té doby, co nosí novy ipad v krabici na dorty v batohu a pořizuje s ním skvělé snímky, je nějaký popudlivý. Ale my jsme jeden tým a absolutně nekonfliktní Dita ho vyvažuje do rovnovážné polohy. A tak jedeme v pohodě a klidu dál směrem k Masádě, místu pro Izrael téměř posvátnému.

Mám velké štěstí, že mě kamarádi občas ze soucitu vezmou na nějakou zahraniční cestu, protože jinak bych zřejmě umřela jako naivní venkovský prosťáček. Třeba jsem si myslela, a fakt nevím proč, že Mrtvé moře je taková černá díra s bahnitou vodou, která se ani nehne. Když jsem uviděla severní část moře s alpsky azurovou hladinou, málem jsem se poskládala. Taky tady není na břehu ale lautr vůbec nic, žádné hotely či střediska, naopak. Po většinu cesty je kolem moře cedule se zákazy vstupu nebo rovnou ostnatý drát. Na druhé straně už je Jordánsko, zahaleno v oparu.

Mimochodem, vám si můžu postěžovat - řeku Jordán jsem neviděla, natož abych ho mohla za zpěvu písně Helenky Vondráčkové přejít. Prý teče do moře a mám se dívat tam. Hrubé zacházení s mou jemnou dušičkou je tady bohužel na denním pořádku. A tak jsem neviděla ani Jericho, kde jsem se chtěla vyfotografovat. No řekněte, kde by člověk vypadal mlaději, než v nejstarším známém městě světa? Jen kvůli takové drobnosti, jako je hranice palestinského území, jsme tam nejeli. Prý by tam po našem izraelském autě mohli rozzlobení Palestinci házet dlažební kostky. A tak jsme jeli dolů po západní břehu, který je sice také palestinský, ale Izrael si ho přivlastnil, takže tady je to cajk. Tato země se s tím prostě nepáře.

Ve Svaté zemi některé věci nenajdete, kdybyste se rozkrájeli, třeba urnový háj. Zato palmových hájů míjíme desítky. Po hodině cesty mezi holými skalami, kde by se mohla natáčet Planeta opic, je to příjemné zpestření. I když i mezi hromadami šutrů občas stálo stlučené lidské obydlí, nad kterým srdce usedalo. Ovšem jen do chvíle, než jsem před primitivní boudou s vlajícími hadry kolem uviděla zaparkované auto. Oni žijí na hromadě kamení a mají lepší auto než já! Všichni se upřímně zasmějí. Mít lepší auto než já není tedy nic složitého, ale že by to bylo TAK MOC k smíchu, to se mi zase nezdá.

Když už mám zablokovaný krk od neustálého pohledu vlevo z okýnka auta směrem k Mrtvému moři, odbočíme vpravo. Nad místem, kde se moře dělí na dvě části, které spojuje kanál s čičůrkem blankytně modré mrtvé vody, stojí stolová hora s pohnutým osudem. Na vrcholu kopce se nachází památník Masáda připomínající tragický osud tisícovky Židů, kteří se zde ukrývali v prostorách bývalého Herodova paláce před útokem Římanů. Bylo to v roce 72 n.l. a boj s Desátou legií prohráli. Sugestivní film o archeologických vykopávkách a rekonstrukci vyčerpávajícího obléhání Masády člověku nasadí brouka do hlavy. Zejména skutečnost, že když Římané konečně pevnost dobyli a vstoupili po pracně vybudovaném valu na vrchol příkrého srázu, čekalo je jen naprosté ticho. Deset vylosovaných mužů totiž zabilo všechny a pak sami sebe navzájem. Smrt byla lepší variantou než otroctví.

Příběh o statečném odporu a hrdinství se Izraeli hodí i dnes jako motivace k obraně země, proto vojáci při přísaze slibují, že Masáda znovu nepadne. I když hora ležela ladem až do 60. let minulého století, kdy zde začal rozsáhlý archeologický výzkum, dnes patří Masáda k nejposvátnějším místům a také nejnavštěvovanější památce v zemi. Velkokapacitní visutá kabinová lanovka přepraví tisíce lidí na vrchol kopce denně a my máme velké štěstí, že jsme tady mimo sezonu. Je příjemných 18 stupňů, fouká svěží slaný vánek a nahoře je pár lidí. Ruiny bývalého paláce, cisterny na vodu vyhloubené v kameni, lázně i holubník (kolumbárium), najdete tady všechno. A přitom tady vlastně kromě šutrů, výhledem na další šutry a moře nic není, přesto vás to místo dostane, pokud máte aspoň trošku fantazie. Cedule s nákresy a popisy se vám snaží odpovědět na většinu otázek, které vás napadají. Co tu, proboha, celé roky jedli? Kde brali vodu? Proč to Římanům trvalo tolik měsíců, než se sem vyšplhali?

Asi tak po dvou hodinách chození mezi ruinami u mě dochází k syndromu vatikánského muzea, prostě dojde k vyčerpání mé kapacity vnímat další porci emocí. A tak s Alešem sedíme s nohama zaprášenýma tisíciletým prachem a pozorujeme kozu, která se tu zjevila, dokud Milánek s Ditou neobejdou poslední část trasy a nepřipojí se k nám. Nejvyšší čas se konečně ponořit do toho zázraku zvaného Mrtvé moře.

Středisko Ejn Bokék zaplnilo moderními hotelovými komplexy část pobřeží u jižní části moře. My si vybíráme k přístupu na pláž hotel Crowne Plaza. Tak tady by se asi dalo pár dní vydržet. Venku dost fučí a 16 stupňů odradilo od koupání většinu hotelových hostů, ale pár otužilců se tu najde i tak. Protože jsem v autě předčítala všechny rady týkající se koupání v Mrtvém moři, byli jsme teoreticky skvěle vybaveni. Nikdo z nás si neholil nohy a nemáčel si v koncentrovaném slaném roztoku žádné rány. Nemáčeli jsme si hlavu ani jsme vodu nepili. V podstatě jsme chvíli postáli po kolena ve studené průsvitné vodě v bundách a šálách. Bylo to velmi osvěžující! Představili jsme si, jak se nám přes chodidla dostává do těla blahodárné složení minerálů a odchází z nás voda a toxiny, jako by se k nám přisálo tisíc pijavic (to je citace z průvodce!).

Po složitém logistickém manévru osychání a obouvání, který jsme za pomoci Alešova brilantního myšlenkového plánu a Milánkovi fyzické síly zvládli, jsme se ještě naposledy zhluboka nadechli vzduchu, který má nejvíc kyslíku na světě. Stáli jsme na nejnižším místě planety a z hlavy lovili fragmenty hodin chemie, v nichž jsme probírali osmózu. Jestli nevíte proč, tak si to vygooglete.

Zpáteční asi dvouhodinovou cestu pouští v kopcích si zpestřujeme, jak se dá. Zaujme třeba značka: pozor, velbloudi. Jak auto dvakrát poskočí, přejeli jsme ho. Aleš, který ví všechno, nás upozorní na odbočku k městu Dimona, kde se nachází Negevské středisko jaderného výzkumu. Až uvidíte na obzoru obří hřib, skončil výzkumníkům šábes, žertujeme. Slunce totiž zapadlo a jako je tady zvykem, už po páté hodině odpolední je tma jako v pytli. Šábes končí. Zato cesta monotónní krajinou s novou dálnicí bez jediné jamky se zdá nekonečná. Ladíme v autě naši nejoblíbenější stanici - AMEN FM. Můžeme se spolu s uspavači hadů, kteří se střídají se svými tesknými songy u mikrofonu, modlit, aby cesta nekončila příkrým srázem na útesu nebo u obchodníků s orgány. Tady by nás určitě nikdo nehledal, a i kdyby, tak by nás nenašel. Všude jsou jen skály, prach a kámen. Nakonec všichni usneme, a i Aleš jede na autopilota. Melodie, při kterých vylézají hadi z ošatky a oči se vám klíží, hrají na všech stanicích. Když dorazíme k městu Arad, ozve se Phil Collins. Jsme zpět v civilizaci a země se opět probouzí k životu.

V Tel Avivu opět usedla za volant celá židovská komunita a ulice jsou plné lidí, přestože začalo pršet. Oproti včerejšímu městu duchů fakt velká změna. Jdeme si sednout do restaurace Library ve Francouzském institutu v centru města a připíjíme na zdar dnešního krásného dne. Svůj Caesar salát s obřími listy římského salátu vcelku schroustám jen díky svým dlouholetým zkušenostem s chovem morčat. Všechno je vynikající, jen krutony jsou ze sladkého pečiva. Zase děláš problémy, umlčí mě Aleš. Raději se znovu a znovu vzájemně ubezpečíme, že jsme jeden tým a že se počítá i se mnou, nejslabším článkem. Je to takový náš rituál. Po čokoládovém koláči hustém tak, že se prakticky nedá krájet ani polknout, se mi zvedne glykemická křivka do astronomických výšin. Nejprve otrava solí, teď cukrem. Nejvyšší čas jít spát. Zítra nás čeká Jeruzalém.

Dobrou noc či dobré ráno přeje Váš Zoufalec