Tel Aviv a Jaffa

Pátek 13. ledna 2017

Jaký je Tel Aviv? Já opravdu nedokážu říct. Dá se po něm chodit pěšky. Je tady neuvěřitelné množství psů a koček. Shluky drátů elektrického vedení připomínají Rumunsko a nepřála bych si stát poblíž, když tady prší. Celé město bylo prakticky postaveno v meziválečném období - tedy, tohle zní fakt středoevropsky absurdně. Myslím v období mezi 1. a 2. světovou válkou, tady se vlastně válčit nikdy nepřestalo. Jsou tu UNESCO stylově čisté čtvrti Bauhaus, krásné vilky a domy i supermoderní mrakodrapy a hotelové komplexy. A mezi tím jsou zase ulice vskutku blízkovýchodní, obchody se vším možným, oprýskané barabizny i Rotchildova třída s palmami a restauracemi.

Když se mi při obědě na zahrádce opře slunce do zad a mám v sobě půl litru zdejšího tmavého piva, mé srdce konečně přestává zběsile tlouct. Je půlka ledna a dávám si svou letos první zmrzlinu, maracujovou a jahodovou. Och, ach. Je krásné, že vůbec nevím, jak vypadá zdejší měna šekel (1 ILS = 6.6440 Kč ), protože všude platíme kartou. Lidi na ulici jsou tak rozmanití, jak jen může směsice židovských, arabských, ruských a řady dalších genů vypadat. Ale všichni vypadají mírumilovně, a to je jediné měřítko, které mi teď připadá důležité.

Apartmán sice nevypadá tak úplně jako na fotce na internetu, ale je čistý, vybavený a má terasu s výhledem na město. Cesta ke klíčům ovšem klade na zájemce poněkud vyšší inteligenční nároky a připomíná, jak vtipně poznamenal Aleš, soutěž Pevnost Boyard. Ve schránce, kterou jsme museli na základě všech indicií od Vasilise z recepce najít a otevřít, nakonec nebyli pavouci ani lepkavá tekutina, jen klíč od bytu. Tak rychlé kafe, opláchnout prach z cesty a honem ven, k moři!

Proč tak ženeme? Nemůžu dýchat! Nachlazený Aleš se šourá po ulici, jako bychom měli nekonečně mnoho času nazbyt. Ale já fotím západ slunce už dost dlouho na to, abych věděla, že nám zbývá nanejvýš pár minut, než bude po všem. Ještě stihnu oranžový kotouč na horizontu Středozemního moře, pohled, který se prostě nikdy neomrzí. Na koupání to není, ale ten vzduch! Ten pohled na zčeřenou hladinu! A ten klid a mír! Je pátek večer, po západu slunce zde začíná šábes. Na pláži Delphinárium se odehrává tradiční jam session. Jdeme za hypnotickým zvukem bubnů. Kolem pomalované zdi polozbořeného klubu sedí ve dvou řadách muži s bubny různých typů a velikostí a do jejich dunění tančí ženy i muži, a čumilové, včetně nás, fotí a natáčejí tento zvláštní okamžik nebo se sami jen tak vlní do rytmu.

Po kamenech skáčeme až k molu a užíváme si božského výhledu. Na modrou hladinu s osvíceným přístavem Jaffa na pozadí. I pohledu na pomalu se rozsvěcující se město s výškovými domy u pláže.

Šábes potrvá až do sobotního večera. V židovské části města utichá život. Přestává jezdit veřejná doprava. Obchody jsou zavřené. Nikdo nic nedělá. Po krásné plážové promenádě se vydáváme do starého přístavu Jaffa, převážně arabského. Po strašně dlouhé době nemyslím na nic. Dýchám čerstvý mořský vzduch a fotím a hledím do stále neklidnější hladiny. Co chtít víc? Snad jen, aby mě nezajeli všudypřítomní cyklisté.

Podle průvodce existoval přístav Jaffa už v 18. století před Kristem. Byli zde Asyřané, Egypťané, Babyloňané. Podle pověstí byla bájná Andromeda připoutána ke skále právě tady. O přístavu je zmínka v Bibli. To je ta potíž Svaté země, že se tady prostě ocitáte na místech, o kterých jste jen četli a nenapadlo vás, že doopravdy existují. Jsem jako Alenka v kraji za zrcadlem. Na pobřeží i na kopečku nad ním stojí spousta krásných staveb, maják, minaret. V katolickém kostele sedí muslimky zahalené v šátku a muži černí jako bota patrně z Indie či Pákistánu a před oltářem předříkávají ženy s nejpronikavějšími hlasy Zdrávas, Maria v neznámém jazyce.

Setřepejte rozmanitost světa s jedinečnou atmosférou, mořským vzduchem a překrásnými památkami, a dostanete esenci Jaffy. Spletité úzké uličky v kamenném komplexu na vrcholku kopce s obrazy vystavenými na zdech pod širým nebem. Strom rostoucí z vejce zavěšeného mezi domy. Výhled na osvícený Tel Aviv s měsícem v úplňku, rámovaný palmami. Skoro se to nedá vydržet. Snad jen psí hovno rozšlapané na kamenech v místě, kterým při bloudění projdeme hned několikrát po sobě, nás vrací zpátky na zem. A pak taky hlad.

Arabské restaurace nabízejí naprosto skvělé, jednoduché a tisíci lety ověřené dobroty. Měli jsme směs "salátů" v mističkách neuvěřitelných chutí a kombinací zeleniny a koření a domácí pitta chléb a fallafelové kuličky a avokádový salát. A na závěr vynikající kávu s kardamomem. Byl to organistický zážitek, který s ochutnáním další a další kombinace rostl a košatěl. V restauraci byl řev a seděli jsme na místě, kde vám hrozilo vyražení vidličky okolo procházejícími kuchaři, číšníky, uklízeči, hosty takřka každou vteřinu. Ale na ničem z toho nezáleželo. Lilková pasta, naložené okurčičky, petrželkový salát a pak něco, o čem jsme netušili, co to je. Och, ach! Jedinou, opravdu jedinou chybou bylo, že tady prostě nedostanete ani pivo. Žádný alkohol. Vítejte v arabském světě.

Končí se první den. Bolí mě nohy, ale nebolí mě hlava. Jaká příjemná změna! Upadáme do bezvědomí už po desáté hodině a spíme jako dřeva až do rána. Shalom! Čeká nás výlet k Mrtvému moři!

Váš Zoufalec