Pátek třináctého

Nevím jak vy, ale já jsem vyrůstala za totality u televizních zpráv, které okupoval Jásir Arafat a jeho kostkovaná utěrka na hlavě. Ve skutečnosti tedy Izrael okupoval Palestinu a rozzlobení Palestinci házeli dlažebními kostkami, bombami a v pásmu Gazy se neustále střílelo a vůbec nikdo, nejméně pak já, se v tom nevyznal. Izrael byl tudíž dlouhou dobu si tak na předposledním místě mého seznamu zemí, které bych chtěla navštívit (těsně před Somálskem).

Čím silnější byl můj odpor k tomuto řekněme politicky a vojensky nestabilnímu území, tím větší ódy na Izrael pěl můj kamarád Aleš, který zde byl již několikrát a neustále se snažil mě přesvědčit, abych změnila svůj názor. A pak se rozhodl se mnou nebojovat a prostě mi koupil letenku. A bylo vymalováno. Od té chvíle můj břichabol posilovaly zprávy o plánovaných útocích Sýrie, teroristickém incidentu v Jeruzalémě i podrobnosti o tělesných prohlídkách na letišti v Tel Avivu. Budila jsem se v noci hrůzou, že mi izraelská úřednice v gumových rukavicích strká prst do zadku a používá přitom chvaty, naučené při povinné vojenské službě. Ano, v Izraeli chodí na vojnu povinně i ženy.

Prostě toliko předsudků, obav a neznalosti, jako jsem v sobě o Izraeli nashromáždila před cestou já, se hned tak nevidí. O nějakém těšení se nemůže být řeči. Můj muž v zoufalství dokonce pronesl památnou větu: Kdybys chtěla do New Yorku, tak bych to pochopil! Tam se ti přece líbí! No jo, no. Jenže lidi, co milují cestování jako já, se prostě musí občas vydat někam i proti svému přesvědčení. A ještě mít s sebou minibrašnu, do které se vejdou dvoje kalhotky a foťák. Ať žije lowcost!

Let z Prahy do Tel Avivu trval asi tři a půl hodiny. Na odletu jsme se zdrželi kvůli rodičům, co se na palubu snažili propašovat dítě doslova poseté neštovicemi. Už jsem viděla, jak se viry herpes nasávají do klimatizačního systému letadla a pěkně na nás foukají celou dobu letu. Naštěstí matku s dítětem, které přijela zkontrolovat na gate houkající záchranka, personál ani zdravotníci nepustili do letadla. Nasedl jen otec a další dvě děti, u kterých se podařilo neštovice lépe skrýt nebo už jim boláky zaschly. V letadle nechybělo ani nezbytné vřískající mimino ani "hrabalena", tedy zástupce pasažérů, kteří tráví let vestoje neustálým vytahováním a vracením svetrů, zavazadel, tašek, počítačů a dalších krámů z úložného prostoru a jejich pěchováním nazpět. Dívka s černými nemytými vlasy a potřebou nacpat si vleže hlavu do díry mezi sedačkami seděla přede mnou a jen můj zkušený tlak na sedadlo zabránil jeho sklopení do už tak stísněného prostoru přede mnou. Přistáváme!

Aleš a Milánek jsou v Izraeli už jako doma (ale ne, zatím tady nemají svůj byt), Dita a já máme svou premiéru. Aleš vybírá k odbavení budku s mužem s lívancovitou tváří, který nám skutečně pouze zkontroluje pasy, na nic se neptá a pouští nás do Svaté země. Slovan všude bratra má. Nezbytné foto pod vlajkou a arabskými i hebrejskými nápisy (jak se poznají od sebe by vydalo na zvláštní kapitolu), vyzvednou auto v půjčovně a už fičíme směrem Tel Aviv. Venku je jaro, 18 stupňů a na stromech kolem letiště rostou pomeranče. Neustále popichování s Alešem, jestli jsem si svou lehkou péřovku opravdu měla nechat v autě na letišti, končí. Na mém obličeji se objevuje něco neobvyklého - úsměv!

Váš Zoufalec