Pondělí 1. února

HOME, SWEET HOME

Je jedna hodina v noci a já nemůžu doma ve své pohodlné postýlce vůbec usnout. Klasický jet leg. Ráno zase nebudu moct vstát do práce. Po jednom pracovním dni si už ani nevzpomínám, že jsme někde byli. Ale tak každý příběh má nějaký konec a je třeba zápisky nějak uzavřít, nebo se další lidé, jako se to dnes stalo ve Zlíně Jardovi, vylekají, že už je zpátky, aniž by o tom byli informováni od Zoufalce. Takže ano, přátelé, jsme doma.

Lazy day před odletem narušila až sms od British Arways, že náš let do Londýna má zpoždění. Musela jsem se hořce pousmát, protože jsme před pár hodinami konečně udělali elektronický check-in a našli si i super sedadla. M. nás naštěstí veze až na letiště, takže díky ní zjistíme, že letadlo poletí až za 12 hodin, teda možná, protože ještě ani neodletělo z Evropy. Fronta před námi i za námi připomíná personál z hinduistického chrámu. M. se naštěstí podaří přesvědčit paní u přepážky, že musíme být v neděli v Praze - a dostaneme nové letenky přes Londýn až do Prahy, přestože jsme měli letět do Berlína. S Jardou nic nechápeme a držíme se M. i nadále. Letíme nakonec jen o dvě hodiny později s American Airlanes. Dvě kila špinavého prádla z kufru musím vytáhnout a dát si je do brašny na palubu, což je další z věcí, které jsem nepochopila. Jaký to má dopad na váhu letadla, platí-li zákon o zachování hmoty a prostoru?

"Tak vedení společnosti asi neočekává, že se posádka letadla ještě někdy vrátí do USA," komentoval Jarda složení palubního personálu. První letuška, kterou uvidíme, je jako ilustrace k článkům o nepovedených plastických operacích. Má určitě hodně přes 60 let, bujnou rudou hřívu vyčesanou ala roztleskávačka, kočičí oči a obrovskou pusu přes celou tvář, zbavenou všech mimických svalů. Když se nad vás v přítmí nahne něco podobného, člověk by si hrůzou cvrkl do gatí.

Nás obsluhuje gay letušák 65+, který sice dělá divné grimasy, ale je vcelku ještě normální a příjemný. Tedy v porovnání s totálně zhulenou nebo napitou černoškou, která nedokáže projít uličkou mezi sedadly ani před vzlétnutím, natož při častých turbulencích. A pak tam máme pěknou bělovlasou letušku, která při smíchu zaklání hlavu do pravého úhlu, a že jí k rozesmátí stačí opravdu málo, například odpověď: Coke na otázku, co chci k pití. Jsme celkem rádi, že nevidíme obsazení pilotní kabiny, protože let je zcela zřejmě opět součástí programu na zaměstnávání seniorů nebo nejstarších členů herecké asociace.

Pán na sedadle vedle mě potahuje nosem celých osm hodin letu. Podle Jardy jsem nesnášenlivá, ale už při jeho druhém hlasitém vracení hlenů z konce nosních dírek zpátky do hlavy se mi začnou třást ruce. Ke všemu ztratím špunt do uší, a když se ho s hlavou v Jardově klíně snažím vyšmátrat pod sedadlem, Jarda se probudí a je nepříjemně zklamán. Tak nám let pěkně uteče. Člověk si zdřímne a je o šest a pak i o sedm hodin více. Vítej, Evropo. Vítej, Praho. Vítej, domove!

Moji milí se hodně snažili, aby se toho doma do mého návratu moc nezměnilo. Tak jsem našla kompletní vánoční výzdobu ve vázách i stromeček, u kterého se bojím mrknout řasami, že spadnou i ozdoby ze šustí. Vyslechla jsem si všechny nářky a hlášení o chorobách, příhodách, uklízení, takže po půl hodině jsem už zapomněla, že jsem někde byla. Ale ať je to jak chce, bez podpory všech doma i v práci bych nikdy nemohla takovou skvělou cestu podniknout. Takže závěrem všem děkuji, moc si vaší přízně a pomoci vážím. A díky Jardovi, že měl odvahu mě s sebou vzít jako svou asistentku, fotografku a dokumentaristku. Že jsme se za ty tří týdny nezabili, je důkazem toho, že zázraky se prostě dějí. Díky, díky a pokud bych ještě našla čas, stále mám několik zábavných sad fotek a vzpomínek z Mexika, které se mi do denního hlášení nevešly. Tak snad brzo na shledanou.

Mějte se moc krásně!

Váš Zoufalec