PÁTEK 29. ledna

Galena

"Zažívám tady s Bárou něco jako manželství po třiceti letech. Žádný sex a neustálé připomínky." Jarda po ránu pobavil Břeťu, když jsme nasedali do jeho obřího vozidla a vydali se na cestu do městečka Galena. Podle M. je to něco jako americká Kutná Hora a máme příkaz všímat si zejména architektury a steaků. Tříhodinová cesta ubíhá celkem rychle, tedy dokud mám klid a můžu si vzadu na letišti spát. Pak si do zadního prostoru přeleze Jarda, při zouvání boty si natrhne sval na noze a je po klidu. On má vzácný dar vyrobit zápletku i tam, kde je to pro jiného smrtelníka prakticky nemožné. Pláče bolestí a pak i smíchem, když pohlédneme přes čtyřproudovku od benzinky na druhou stranu. Je tam hřbitov. Mezi nakloněnými náhrobky bez zeleně či jiných ozdob se prohání jeep. Břeťovi už to po třiceti letech v Americe nepřijde divné, ale nám teda jo. "Byl jsem mamince na hrob a přejel jsem sousedku. Tu, co loni umřela."

Galena (vyslovuj Galína) získala svůj název podle galenitu, leštěnce olovnatého, který se tady těžil. Starý český název pro tento lesklý černý minerál je blejno olověné… Městečko žije turistickým ruchem, pořádají se tu venkovní koncerty a místní kováři předvádějí své řemeslo. Tedy - v létě. V lednu je tady zima a veselo jako v márnici a steak house otevírá až večer.

Už jsme si zvykli na to, že když nás někdo z místních představuje, působíme jako handicapovaná dvojice: jsme z Evropy. "Mám tu dva Evropany" je tady pokynem ke zdvořilosti a výsadám, u nás v ČR spojených s větou Mám tady dva postižené. Tak se s námi dávají do řeči všichni prodavači i servírka v restauraci U Zlaté slepice. Na tapetě kolem stolů jsou samí kohouti a Jarda si vařící slepičí polévkou opaří svá vlastní vejce. Prohlížíme si domy v hlavní (jediné) ulici a trošku to připomíná filmové kulisy z nějakého westernu.

Je tu krásně. Klid. Ticho. Žádní lidé. Prohrabeme tři vetešnictví a žasneme nad systémem voděvzdorné brány do města, která se při zvýšení hladiny řeky za branami zavře a chrání obyvatele.

Břeťa je tak laskavý člověk, že když jen vyslovím své přání vidět na vlastní oči řeku Mississippi, najde ji na mapě a jedeme. Pohybujeme se na hranici tří států: Illinois, Iowa (čti ÁÁÁÁÁÁÁÁJOWA) a Wisconsin. Já se svými mělkými znalostmi zeměpisu mám Mississippi spojenou s černochy, kalnou vodou a polem s bavlnou (Spirituál kvintet). To, co jsem uviděla, mi vzalo dech. Mississippi je už v Illinois velká řeka s lodní dopravou a je celá bílá. Teda pokrytá ledem a sněhem. Bizarní obraz ještě zpestří Jarda, když vstoupí na ledovou krustu na hladině se slovy: "Objevil jsem Hustopečské rybníky!" Světe div se, ale led se neproboří. Už jsem se těšila, jak vám budu líčit vysekávání Jardy v polobotkách z ledovce na Mississippi.

Zavčas utekl, protože jel vlak a on se jako správný chlapec musel jít podívat na mašinku. Pak si vlezl dozadu do auta a navzdory slibům o střídání tam chrápal až do Chicaga. My jsme si s Břeťou příjemně popovídali a viděli zajímavou, konečně trochu zvlněnou krajinu a jehličnaté stromy. A další krvavý západ slunce.

Protože se neustále pohybujeme výhradně v české komunitě, je pro nás setkání s pravými Američany velkou vzácností. První byla masérka Terri, která nás svýma rukama přivedla do stavu naprosté blaženosti. Uvolněný Jarda jí po masáži sdělil, že je "first american lady", kterou tady viděl, což ji opravdu pobavilo. No a dnes večer jsme viděli i second american lady Cindy, se kterou jsme strávili příjemný a opravdu výživný večer v řecké restauraci. M. musela většinu našich vtípků a urážek překládat do angličtiny, a pak jsme se všichni tak přecpali mousakou, suvlaki, gyrosem, sýrem a dalšími pochutinami, že jsem si připadala jako Afrodita v devátém měsíci. Poslední večer na americké půdě, ale překrvený trávicí systém nám nedovolí tesknit. Zítra odlétáme domů.

Děkuji všem za přízeň a pozornost. Možná se ještě vrátím ke zpáteční cestě i slibovaným informacím o metru v Mexico City, ale možná taky ne. Obávám se, že spadneme přímo do pracovního procesu a nezastavíme se až v létě. I tak - bylo to skvělé! Díky Jiřině, Emilovi, M., Břeťovi i všem ostatním, co se o nás láskyplně starali.

Brzo na viděnou se těší

Váš Zoufalec