Čtvrtek 28. ledna

Já půjdu tam a ty tam

Po dvoutýdenním testování veřejné dopravy v Mexiku by si člověk řekl, že už ho nic nepřekvapí. Přesto nás vlaková doprava z předměstí do Chicaga v několika ohledech pobavila. Vydáváme se s Jardou sami na cestu do Chicaga, M. nás zaveze na nádraží a zamává. Vlaky jsou v porovnání s cenami jídla v restauraci nebo jednoho piva levné, zpáteční lístek stojí 12 dolarů. Vlaky jsou všechny na patro, ale co nás zaskočilo, v horní části sedíte u oken a mezi vámi je něco jako lešení. Ten průvodčí se ale nadře, litovali jsme ho. Horní část vagonů totiž není průchozí ani kolem dokola, takže by musel jedněmi schody vylézt nahoru, pak slézt a vylézt na druhou stranu. Těch vagonů je ve vlaku asi dvacet (a všechny plné). Cestující v přízemí mají lístky připevněné na sedadle před sebou pod speciálním držátkem, my nahoře čekáme, co se bude dít. Průvodčí nás ale převeze. Nakukuje nám zespod mezi nohy, jestli nezahlédne hlavu, nebo ještě lépe ruku s lístkem (Amíci mají elektronické jízdenky samozřejmě na iphonech). Tak to je tedy věc.

Potěšitelný je zejména fakt, že se jednak v ranním vlaku vůbec nikdo z místních neusmívá. A pak že porušují pravidla, což je tady věc úplně nevídaná. Cedulka na lešení jasně zakazuje pokládat nohy (a kapat tající sníh na chudáky dole), ale všichni si je tam pokládají. Patrně proto, že to nejsou jogíni a stejně jako nám se jim do úzkého prostoru nohy prostě nevejdou. A taky tu není sníh, ale ledovice. Rebelie v Chicagu vrcholí na přechodech, neboť místní přecházejí na červenou úplně automaticky, pokud tedy nic nejede. To město je mi stále sympatičtější. Jarda mě táhne z nádraží Ogilvie na Union Station, protože je to přece jen syn strojvedoucího. Vlaky stojí pod zemí a bez ohledu na to, kde mají lokomotivu, jsou koleje na obou stranách zaslepeny. Jak se sem dostaly? Jak se dostanou ven? Jarda má otázek kolem železniční dopravy plnou hlavu. A tak se z podzemí vydáme o dvě patra výš a jedeme pro změny nadzemním metrem zvaným loop nebo familiárně "el".

Osm barevných tras se potkává v centru města ve smyčce loop a pak se trasy rozutíkají po celém okolí. Nápad metro nekopat, ale postavit nad úrovní ulice, je geniální. Přitom nejde o žádnou bobovou dráhu, jsou to stanice se vším všudy, chodbami, budkami, turnikety, nástupišti na obou stranách.Jedinou nevýhodou je velký hluk, který jedoucí soupravy způsobují. Lidé v kancelářích v prvním patře budov kolem trati už jsou otrlí a cestující pár centimetrů za oknem je už nevyděsí. A stanici nemůžete minout, protože ji vidíte zespod. Jízdenka stojí tři dolary. I když slibovaný úžasný pohled na centrum nás tedy nijak nenadchl, je to zajímavá zkušenost.

Chicagské Muzeum umění je vyhlášené a uznávané nejen v USA. Rozsáhlý komplex budov v několika patrech poskytuje návštěvníkům hodiny a hodiny v sálech s výtvarnými díly současnosti i dávné historie. Jarda této příležitosti využil a strávil zde prakticky celý den. Já jsem zůstala za branami jako ti dva lvi, co stojí před vchodem do historické budovy. Jsem tak přeplněna dojmy všeho druhu, že prostě další kousek nadýchaného dortu už do sebe nedostanu, i když bych chtěla. Potřebuju být chvíli sama, prošlapat si město, všímat si detailů na budovách a myslet si na svoje věci. Jdu a jdu a ztrácím se a zase se nacházím. Jak říká Jarda, je štěstí, že město je aspoň z jedné strany ohraničeno lejkem, člověk se hned lépe orientuje. Vede tu i řeka se 22 mosty, z nichž jsem tak třetinu při svých toulkách přešla. Škoda jen, že není tepleji a nedá se jen tak posedět na nábřeží a pozorovat dění kolem.

Chodím, abych nezmrzla. A bolavé koleno se začíná ozývat dřív než prázdný žaludek. Když narazím na začátek slavné Route 66, pousměju se při vzpomínce na Kalifornii s MD a focení u cedule oznamující konec šestašedesátky. Třeba se jednou vydám i na cestu mezi oběma cedulemi, kdo ví?

S Jardou jsme se potkali zase na nástupišti a společně odjeli domů, tentokrát v přízemní části vagonu. Pohled vzhůru připomínal pojízdnou gynekologickou ambulanci, tak jsme se raději dívali z okna a užívali si skutečnosti, že jsme některé části předměstí už poznávali. Krátí se nám to velmi rychle. Už jen poslední den a noc a tradá domů. Díky za komentáře a podporu a brzo doma na viděnou!

Váš Zoufalec