Středa 27. ledna

Po stopách slavných

Břeťovo auto má ze zadních sedaček složenou postel, takže když se dnes vydáváme na výlet do Oak Parku, připadám si jako Elton John při cestě z koncertu. Nevěřili byste, jak poloha vleže snižuje člověku inteligenci. Když se vyvalím z auta ve čtvrti Oak Park, kde žil a tvořil architekt Frank Lloyd Wright, zachvěju se zimou a jen tupě zírám. Dům a muzeum světoznámého architekta je v rekonstrukci, takže se se vydáváme na obhlídku domů postavených podle jeho návrhů na konci 19. a začátku 20. století. Wright byl frajer a měl složitý osobní život, ale jeho díla jsou opravdu proslulá. Například Guggenheimovo muzeum v New Yorku. Nebo dům zvaný Vodopád v Pensylvánii.

Domy i tady Oak parku jsou zvenčí zajímavé, zejména ten Wrightův s ateliérem, ale teprve jejich prohlídka by napověděla něco víc o jejich stylu a funkčnosti. Navíc je zima jako na Sibiři a slibované slunce nikde.

Později se do Oak Parku ještě jednou vrátíme i s M., ale taktéž rodný dům Ernsta Hemingwaye i jeho muzeum jsou dnes zavřené. Je zajímavé, že v zemi Googlu nikdo neaktualizuje webové stránky a člověk se všechno dozví (jako že se nic nedozví) až na místě. I tak je procházka místy, kde můj oblíbený spisovatel vyrůstal, dost inspirativní. Vzpomínám, jak jsme s Alešem navštívili Hemingwayův dům na Key Westu. Asi bych si měla zase něco přečíst.

Ale z jiné strany. Česká hospoda na Čermákově ulici (Amíci to čtou jak Sermak) s názvem Klas je zavřená. Dům je to krásný, hospoda proslulá od dob štamgasta Al Caponeho, ale kšefty už tady nejsou, co bývaly. Kdysi české ulice a čtvrti už obývají jiné národnosti a válcují nás tady hlavně Poláci.

Nakonec jsme obědvali v klasickém pubu nedaleko "mlejna", jak říká Břeťa. On za to nemůže, on je z Kutné Hory. Řeka u mlýnského kola vzdáleně připomíná krajinu naší domovinu, ale hospoda je typicky americká. Je zajímavá hlavně tím, že zde po každém zápase chodí na pivo manažer NHL klubu Chicago Black Hawks. Tak jsem se ti tady, manželi milý, i vyfotila.

Výsledek mé trnité cesty za klubovým tričkem uvidíš až doma. Neustále se mi tady mí hostitelé snažili vnucovat nějaké napodobeniny z levných obchodů, ale to bych ti nikdy neudělala! Tak dlouho jsem otravovala, až mi M. správný klubový obchod našla v centru Chicaga. Ach, Chicago…

Do města jsme se vrátili v podvečer a sledovali jsme západ slunce z baru v 96. patře budovy John Hancock Center, čtvrté nejvyšší budovy Chicaga. Nejkrásnější pohled byl z dámských toalet, to člověk dokonce zapomněl, proč jsem vlastně přišel.

A to jsme byli ještě plni obrázků ze života Panství Downton, jehož filmové kostýmy zdobí Driehaus Museum na Erie Street. Soukromé muzeum je vlastně opravená několikapatrová vila s dobovým nábytkem a secesními doplňky z konce 19. století, kterou multimilionář Richard Driehaus přebudoval na přepychové dobové sídlo. Hlídačka v muzeu málem padla, když si Jarda šáhl na jednu kovovou sochu. "To je z konce 19. století!" volala zděšeně. No náš dům je teda starší, ale budiž. Nejsme v Evropě.

Večerní procházka rozsvíceným městem a pohled na panorama Chicaga přes Michiganské jezero, to byla pro mě naprostá pecka. Jak říkáme s Jardou, lítáme tady ode zdi ke zdi, vlastně od lejku k lejku. A pokaždé, když náš pohled zamíří k osvícené budově se střechou ve tvaru kosočtverce, klademe si spoustu otázek.

Díky Břeťovi i M. za celodenní rozmazlování, opravdu jsme si to užili. Oni všichni i večeři v sushi baru, kde jsem jen přihlížela a snažila se dýchat jen velmi mělce (a pak jsem se doma dorazila dalším burritos). Zítra vyrážíme do města sami s Jardou vlakem, tak snad se v pořádku vrátíme a budeme spolu ještě mluvit.

Mějte se moc hezky!

Váš Zoufalec