Úterý 26. ledna

Autoturistika

V Americe a Mexiku jsou vzdálenosti mezi body našeho zájmu asi stejně daleko. Jen jsme přesuny veřejnou dopravou vyměnili za pohodlné, inteligentní a vyhřáté autíčko (i s řidičem J) Celý den jsme věnovali autoturistice. Byl to asi jediný způsob, jak přežít pokles venkovní teploty o dvacet a více stupňů, a navíc jsme mohli spojit poznávání se saunováním.

Ráno po společně strávené noci jsem se nabídla, že vyvenčím psa Dina. V o tři čísla menších holínkách jsem vyrazila do nepochopitelné čtvrti rodinných domků a doufala jsem, že se ještě někdy vrátím na stejné místo. Hned první krok po kluzišti napověděl, že nepůjde o ranní jogging, ale nácvik jízdy za psím spřežením, takže jsem jako masher projela za funícím pejskem kolem bloku. Nejsou tady závěje sněhu jako na východě, ale zato je tu ledovice a hrozná kosa. Těžko říct, co je horší, když máte ve vlasech ještě písek z vyhřátého Acapulca. Domácí už chodí po domě bosi, já jsem odložila jednu z pěti vrstev termoprádla. Jarda schoval větrovku na dno kufru a mrzne jako elegán v košilích.

M. i Břeťa nám velkoryse věnovali svůj čas po celý den, takže jsme zažili opět několik kulturních a teplotních šoků. Prohlédli jsme si downtown malých měst v okolí, DuPage Vounty Historical Museum s výstavou starých svatebních šatů. Jedna z fotek mi připomněla moji maminku za mlada a trochu se mi zastesklo.

Jarda zase potěšeně pozoroval první vlakovou soupravu, nejprve v modelu železnice v muzeu, a pak i ve skutečnosti. V Mexiku vlak prakticky nevidíte, tak si to užil. Na přejezdu jsme čekali 8 minut, než přejelo všech 200 vagonů, a viděli jsme i několik malinkých nádražíček. A taky nejmenší obchod široko daleko, v podstatě jedny dveře s chodbou.

Vrcholem dne byla prohlídka hinduistického chrámu. Prostě si tak jedete po dálnici a odbočíte do Indie, konkrétně Nového Dillí. Chrámový komplex Shri Swamimarayan Mandir leží kousek od Chicaga, ale je věrnou zmenšenou kopií indického chrámu. Napřed nás uchvátil vyřezávaný skvost z teakového dřeva, na kterém prý pracovalo 200 řezbářů celý rok. Sloupoví bylo pokryto ornamenty tak detailně zpracovanými, že to člověku bralo dech.

A pak jsme se bosi vydali podzemní chodbou do skutečného chrámu, který byl jako lego, jak vtipně poznamenal Jarda, bez jediného šroubu či spoje poskládán z vyřezávaného mramoru. Focení je všude striktně zakázáno, takže mi prostě musíte věřit, že to bylo něco naprosto neuvěřitelného, uchvacujícího, nepředstavitelného. O velkorysosti zpracování napoví i fotky zvenčí, ale uvnitř si člověk připadal ještě více jako v pohádce Tisíce a jedné noci.

Rozhodli jsme se v podzemním areálu využít pohostinnosti a naobědvat se. Už nás asi ani nepřekvapilo, že Ind v turbanu s červenou značkou mezi očima mluvil polsky. Ovšem jídla byla echt indická a můj žaludek se po dvou týdnech na chilli omáčkách snažil poprat s porcí pálivého kari a kurkumy. Dokonalost, zdvořilost a propracovanost systému indické kultury a tisícileté historie ovšem není překážkou pro stejně dokonalý a propracovaný marketing. Možná to spolu nesouvisí, ale jen co opustíe brány areálu na M. telefonní číslo z knihy návštěv volá slečna a nabízí anti-ageing indickou kosmetiku. Tak se aspoň oprávněnému rozhořčení mladě vypadající a energií sršící M. s chutí zasmějeme.

Abychom to smíření se světem nějak nepřeháněli, strávili jsme i skvělé chvíle přehrabováním se v místních starožitnostech, kde mi Břeťa za hubičku koupil krásný prstýnek s tyrkysem a M. zase nějaký bláznivý náhrdelník a plášť, oboje patrně po ženě, která - jak jízlivě poznamenal Jarda - asi ještě ani nevychladla. Mají tady naprosté poklady, které ovšem letecky nemám šanci převézt, takže se jenom kocháme a posloucháme prskajícího Jardu, který použitými věcmi opovrhuje. Do doby, než si po jiném nebožtíkovi koupí hnědé manšestrové sako. S autem plným harampádí objíždíme další zajímavosti chicagského předměstí. Jediný kopec široko daleko třeba vznikl jako rekultivovaná skládka.

Než zapadne slunce, jehož krvavou zář si fotíme z auta pěkně po americku, projedeme se ještě jedním rozsáhlým parkem zvaným Mortonovo Arboretum. Mají zde tisíce stromů ze všech koutů světa včetně Evropy, spousty keřů a květin. Návštěva arboreta na konci mrazivého ledna je zvláště vhodná pro lidi s bohatou fantazií, protože vidíte jen stovky holých kmenů, v nichž někdo jako M. například vidí rentgenové snímky. Po půl hodině jízdy obrovským parkem se za stromy objeví zapadající slunce, asociující požár z nejstarší historie parku.

Dokonalou tečkou je prohlídka univerzitního kampusu s koncertním sálem a možností zapsat se do kurzu čehokoliv. Tedy opravdu čehokoliv, kromě výuky hry na cimbál. Ta probíhá v jediném domě v okruhu sta mil, u nás v obýváku. Jarda znovuzrozený po dokonalé masáži ve sklepě učí do noci M. rozložené akordy a my ostatní se znovu a znovu probíráme poklady z blešáku a popíjíme brandy. Díky za další skvělý den!

Váš Zoufalec