Pondělí 25. ledna

Zpět v Chicagu

K večeři máme obrovský hamburger a malé pivo, kterého se Jarda může napít až poté, co se legitimuje. Auto je chytřejší než my a z postele se vstává dolů. A všude kolem sebe slyšíme češtinu. Ano, správně, jsme zpátky v Americe.

AeroMexiko si udrželo pověst nevyzpytatelných aerolinek. Sice jsme tentokrát odletěli z Mexico City včas a dokonce správným směrem, jen jsme to zase málem nestihli. Automaty na odbavení nám vytiskly dvě pěkné kartičky se sdělením, že je někde chyba a že check-in nemáme. Takže jsme se postavili do fronty k přepážce s asistencí, o níž Jarda tvrdil, že je to jen pro postižené. Letmý pohled na čekající ve frontě mně potvrdil domněnku, že nejpostiženější jsem tady já: od noci mi bylo špatně a potřebovala jsem akutně na toaletu. Ovšem Jarda měl Den blbec a dělal neustálé potíže, takže to chvíli vypadalo, že já se po… a letadlo nám uletí. Neodbavili nás proto, že jsme neměli nějaké kartičky pro mexické imigrační úředníky. Museli jsme na imigrační úřad o ně znovu zažádat.

V zoufalství jsem prohrabala všechny jízdenky, vstupenky a další papíry a lísteček jsem našla. Ne tak Jarda. V jeho kapsách najdete mnoho věcí, i ty, na které byste raději nikdy holou rukou nesáhli, ale kartička nikde. Vysvětlil slečně u okýnka, co potřebuje, a nasadil jeden ze svých odzbrojujících úsměvů. Ona se prý také usmála a na otázku, jak dlouho bude vyřízení formalit trvat, odpověděla: Já vám pošlu mail. Pozorovala jsem scénku zpovzdálí a viděla jsem, že Jardovi tuhnou rysy, jen jsem v tu chvíli ještě nevěděla, co za dialog se tam odehrává. Jarda se snažil slečně vysvětlit, že 9.24 odlétá. Jako dnes? Vyděsila se slečna. Ano, dnes, prakticky za malou chvíli. Nastal kolotoč vyplňování formulářů a Jardova odbíhání do směnárny, protože se muselo platiti cash a my jsme neměli už žádné pesa. Poprvé si vyměnil málo peněz, takže když vystál řadu, znovu odběhl do letištní haly a pak zase zpět. No prostě běhal tak dlouho, dokud jsem já sama svou běhavku silou vůle nezastavila. Musela jsem totiž hlídat všechna zavazadla a nemohla jsem se hnout z místa. Dovedete si jistě představit, jaké milé pohledy jsem směrem k Jardovi z kouta čekárny posílala. No když to zkrátím, stihli jsme to, i když o něco později zase Jarda zablokoval svou platební kartou čtyři terminály. Naprostým vrcholem rána byla skutečnost, že před odletem rozdávaly letušky ty imigrační kartičky všem cestujícím zdarma a vyplnění trvalo pár minut. Pán s vysokou kozáckou kožešinovou čapkou smekl a ukázalo se, že má pod ní jarmulku. A pak už jsme konečně letěli. Ještě poslední pohled na naše oblíbené sopky shora a zamáčkneme slzy.

Jako staří mazáci jsme vyplnili další dokument pro americké celníky a zapřeli jsme všechen kontraband, který jsme ve svých kufrech převáželi. Koření, smažené kobylky, tequillu ve skle i přelitou v plastu, sušené papriky a další zakázané věci. Imigrační úředník byl mimořádně v pohodě, a když Jardovi podesáté zopakoval svou otázku na jeho zaměstnání, konečně se mu dostalo odpovědi: I´m a teacher. Na tázavý pohled Jarda doplnil: I´m a music teacher. Úředník se na něj chápavě pousmál, dal mu razítko a byli jsme na americké půdě. To nejhorší nás ovšem ještě čekalo: vyhnout se potravinářské a zemědělské kontrole kufrů, jejichž obsah by stačil k povýšení celého kontrolního oddělení. Cítím se jako král Šumavy, zkonstatoval Jarda po našem dvojitém NO na otázku, zda-li převážíme nějaké potraviny nebo zakázané věci. Prošli jsme, díkybohu. OMG.

Pak už následoval klasický americký fičák. M. nás naložila do auta, zavezla ke své kamarádce Kláře do domu, kde jsem po prvním čaji začala po dvou týdnech převážného mlčení a naslouchání debatám o hudbě zase mluvit. A nebyla jsem k zastavení. Vyzkoušela jsem superchytré masážní křeslo, které si mě naskenovalo a pak sevřelo do svých chapadel. Mexický chlapeček, co mi celý let kopal zezadu do sedačky do zad, vypadal jako neviňátko v porovnání s tímto elektrickým křeslem. Bušilo to do mě, mačkalo mě to a svíralo v pravidelných intervalech a se stupňující se intenzitou. Když jsem při jednom křečovitém vzepětí uviděla na displeji, že to začne masírovat bod G, vyskočila jsem v obavách z rušení nočního klidu v celé čtvrti a vrátila se zpět do debatního kroužku.

Když se vrátil domů Klářin manžel Lešek, našel v obýváku rozjetou partičku svíjející se smíchy a velkoryse nás pozval na hamburger do jedné zdejší restaurace. "To bylo více otázek než při imigračním pohovoru," zkonstatoval Jarda poté, co nám číšník položil sérii asi dvaceti dotazů na jídlo a pití a ještě nám celou objednávku dvakrát zopakoval. Pak nám přišel říct, že polovinu z objednaného piva nemají a celá scénka se opakovala ještě několikrát. Asi už chápu, proč je mezi číšníky tolik začínajících herců. Takové repliky by si žádný normální člověk nebyl schopen zapamatovat, ani s tak vytrvalým úsměvem neustále opakovat. Ale Jack Daniels hamburger i cheesburger chutnaly skvěle a já jsem se opět zapojovala do hovoru a užívala jsem si to.

S menším, asi pětihodinovým zpožděním jsme dorazili k Břeťovi. Za ty dva týdny, co jsme byli v Mexiku, nabral nové síly a také se ponaučil, takže jsme dorazili do bytu, kde se již podruhé za dva roky topilo. Předali jsme M. nové pončo a Břeťovi tequillu na důkaz naší nekončící vděčnosti. A pak jsme další čtyři hodiny sjížděli řeku Nahanee v severozápadní Kanadě (Northwest Territory). Sice jenom obrazně, ale Břeťovy diáky a hlavně sugestivní vyprávění o mílích a týdnech v divoké přírodě bylo zcela přesvědčivé. Jestli máme s Jardou něco společného, pak naprostou neschopnost přežít v přírodě jediný den. Natož bez kavárny. Břeťa s kamarádem a dvěma dcerami se plavili po vodě několik týdnů a tato skutečnost v nás upevnila pocit naprosté méněcennosti.

Diáky byly překrásné, okořeněné na chvíli i komentáři Břeťovy "dvojky", druhé manželky ze tří. Samozřejmě že to byla Češka. V podstatě jiné lidi tady nemáme šanci potkat. Byl to krásný večer a o divoké vodě strhávající mě k vodopádům se mi bude ještě dlouho zdávat.

Spící, klimbající nás M. dovezla domů. Co se dělo dále, nemohu říci, upadla jsem do bezvědomí a probrala se až ráno ve stejné posteli se psem Dinem. Jsme zpět, ve strhujícím rytmu Ameriky. Hello, everybody!

Mějte se moc hezky,

Váš Zoufalec