Neděle 24. ledna

Doprava v Mexiku

Poslední zápisky už jsou příliš popisné a slouží spíše jako cestovní deník nám s Jardou. Proto jsem se rozhodla vrátit se k dnešku jen okrajově a zaměřit svou pozornost na nějakou místní zajímavost.

Palác de Bellas Artes v centru Mexico City je památkou UNESCO a klame svým obalem. Zvenčí působí jako historická budova, uvnitř je to moderní palác, galerie i divadelní scéna v jednom. Nejzajímavější je asi zdejší opona o váze 24 tun, kterou jako puzzle vyrobila společnost Tiffany. Jsou na ní zachyceny obě sopky z pohledu nám s Jardou důvěrně známého. Střešní mozaika boha Apollóna s Múzami si ovšem s oponou nic nezadá.

Shlédli jsme dopolední představení národního tanečního souboru. Tanečníci byli výborní, ovšem mariachi na playback, to teda bylo velké zklamání. Je zajímavé, že většina věcí, od kterých člověk mnoho očekává, nakonec nejsou tak skvělé. Zato jiné okamžiky přinesou neočekávané nadšení. Proto mou největší radostí dnešního dne byla koupě ponča na zdejším trhu. Až mě v něm uvidíte, nezapomeňte mi ho, prosím, pochválit. Než ho převezu do Států a do Evropy, zacpu si s ním půl kufru. Ale když musíš, tak musíš.

Dnes jsme se s Jiřinou a Jardou naposledy svezli místním taxíkem, metrem i pesarem. Nejvyšší čas konečně zaměřit pozornost na dopravní systém, který je v této 22 milionové megapolis alfou a omegou života. Na začátku pobytu jsme měli pocit, že doprava tady je prostě jeden velký chaos, do kterého nemáme šanci proniknout. Postupně jsme ale přišli na to, že ten chaos má určitý řád a že je naopak velice efektivní. Jen se člověk musí oprostit od svých představ a zkušeností z domova.

Základním dopravním prostředkem jsou tady (i v jiných městech Mexika) dodávky a mikrobusy zvané peseros, kterým od prvního dne říkáme láskyplně pesary. Zvolání "Mám plný pesar" má tady zcela odlišný význam. Pesary rozvážejí z okrajových částí města lidi na metro, protože to vede ve třech linkách jen v centru obrovského města. Pokud jde o technický stav pesarů, musím hned v úvodu svého pojednání zdůraznit, že tady neexistuje něco jako Stanice technické kontroly, proto všechny vozy jezdí až do naprostého rozpadu. Jsou pro své majitele či nájemce zdrojem obživy, proto se všichni řidiči snaží své stařičké vozy udržet v chodu a také se snaží při jízdě svým pasažérům vyhovět. V praxi to znamená, že vás naberou i vysadí prakticky kdekoliv si řeknete nebo mávnete. Neznamená to ovšem automaticky, že vám zabrzdí. Někdy musíte naskočit či vyskočit v průběhu podřazení, protože doprava na periferii města se prostě nesmí blokovat.

V šesti pruzích i po dálnici nad námi, všechna auta stále jedou. Někdy rychleji, někdy po skocích, ale pořád se jede. Nejsou tady (v centru města ano) žádné semafory, neplatí tady naše silniční pravidla, protože to by se auta z vedlejších přípojek na hlavní cestu nikdy nedostala. Blinkry vyhazují jenom slabší jedinci a přednost zprava neexistuje. Auta přejíždějí z pruhu do pruhu, vjedou před vás na centimetr těsně, někdy si zvláště otrlí řidiči vytvoří i vlastní mezipruh, kterým se prosmýknou dopředu. A přesto to bezchybně funguje a nevidíte tady vůbec žádné dopravní nehody. Občas někdo troubí, to jo, ale jinak jsou řidiči v té šílené vřavě vlastně ohleduplní.

Protože každý řidič musí hlídat obě zpětná zrcátka, rozhodovat se ve zlomku vteřiny, brzdit na fleku i zrychlovat jako ferrari, je pro mě zcela nepochopitelné, že všechna jednání o ceně, místě i samotné platbě probíhají výhradně během jízdy. Naše cedulka "Nemluvte za jízdy s řidičem" by tady vzbudila všeobecné pobavení. Tady se řidič neotravuje, dokud vůz stojí, protože on stojí před ním, vykládá si s kolegy, skočí si koupit pár placek a řeší si svoje věci, zatímco cestující podle cedule za oknem sami nastoupí. Když se vůz rozjede, putují peníze z ruky do ruky jako štafeta mikrobusem a řidič je s rukou za hlavou mezi řazením přijímá, vrací, rozměňuje. Platí se při nástupu, při výstupu nebo kdykoliv se vám zamane. Cena je velmi levná, od 7 do 10 pesos, a to za 10 pesos jsme jeli jednou i hodinu a půl.

Cestující jsou díky každodennímu trmácení se tam a zpět dost neteční. Největší zábavou dívek a mladých žen po cestě je malování se. K natáčení řas používají čajovou lžičku a jsou schopny si nanášet řasenku i při cestě po výmolech, v zatáčkách i při prudkém brzdění. Starší dámy háčkují. Muži pospávají. Prostě každý si dělá, co chce. Pravidelným zpestřením jízdy je naskakování pouličních prodejců čehokoliv. Prostě se zjeví, postaví se do uličky a neuvěřitelně silným hlasem začnou nabízet své zboží. To platí v pesaru i v metru, na ulici, v průchodech i na tržištích. Jsou všude. A kupodivu jsme viděli několikrát, že si někdo něco - třeba pomádu na rty, zubní pastu, bublifuk, sluchátka, lízátka, zvonek na kolo, léky na bolavá kolena, obal na kreditky nebo cokoliv k mobilu - koupí. A v Acapulku naskočil do pesaru dědeček, kterého by člověk hned pustil sednout, ale on ne. Zaklínil se mezi sedadly a začal recitovat ve španělštině své vlastní básně. Zažili jsme rappera, který zhudebňoval všechno, co kolem sebe viděl. Flétnistu hrajícího na nějakou upravenou trubku. Cesta je díky aktuální dopravní situaci, měnícím se spolucestujícím i paletě prodejců na vaší trase prostě pokaždé jiná a nevyzpytatelná.

Původně jsme se domnívali, že pesary jezdí, jak se jim zamane, a něco jako jízdní řád tady neexistuje. Opravdu neexistuje, protože stejnou trasu můžete jet půl hodiny nebo hodinu. Přesto je doprava pesary řízená lidmi, kteří celý den stojí na zastávkách, zapisují, který pesar kdy projel a jak byl plný, a přijíždějícím řidičům dávají za malý poplatek hlášení. Jak přesně to funguje, to netuším, ale funguje to. Nikdy nečekáte na zastávce déle jak deset minut. Zajímavostí je i systém zavírání u dodávek, kde nejsou sedačky v řadách za sebou, ale sedí se kolem dokola. A řidič pomocí provazu sám zavírá zadní dveře přímo od volantu.Zatím ještě nevymysleli, jak je na dálku otevírat, ale dávám jim tak rok, dva.

Samostatnou kapitolou je výzdoba minibusů a dodávek křesťanskými symboly, případně volnou variací na řidičovo oblíbené téma. Kříž s Kristem nebo růženec je prakticky v každém autě. Viděli jsme kříž přes celé přední sklo, který by se dobře vyjímal v Chrámu sv. Víta, ale v malém autobusu omezoval řidičův rozhled na minimum. Navíc, pokud bychom do něčeho narazili a kříž se utrhl, patrně by cestujícího na nechráněném zadním sedadle znovu ukřižoval.

Viděli jsme záclonku s vyobrazením Krista s plamínkem na hlavě i menší kříže všeho druhu.

Nejdivočejší pesar jsme si užili zase v Acapulcu, možná jste viděli video na mém facebooku. Disko osvětlení, řvoucí hudební produkce a plyšová zvířátka rozvěšená na stříbrném zrcadlovém podkladu nad celým předním sklem.

Po pá dnech pobytu už jsme nasedali jen k mladým a energickým řidičům, protože ti jsou příslibem dravé a zajímavé jízdy. Od jednoho dědečka, který na zelenou brzdil a za dvacet minut pořádně nesešlápl plyn, jsme dokonce vysedli. Kdo by takovou nudu vydržel? Každopádně peseros jsou tou nezajímavější a nejdůležitější složkou veřejné (a zároveň soukromé) dopravy v Mexico City. Bez tohoto systému přesunu lidí by se davy nedostaly k metru, které je další nezbytnou součástí masové přepravy milionů lidí po městě. Ale o tom zase až příště.

Dobrou noc nebo hezký den!

Vás Zoufalec