Sobota 23. ledna

Taková normální mexická sobota

Dnes jsme zažili obyčejnou sobotu na předměstí, abychom si také užili těch normálních věcí mimo přeplněné centrum a bez čtyřhodinového trmácení se kamkoliv. Takže po malé snídani jdeme s Jardou nakupovat do supermarketu tady u nás v Arboledas. Ne, netěšte se. Já teda nikomu nic nepřivezu, protože bojuju s nadváhou. Tedy ne svou, přirozeně, na Mexiko mám naprosto ideální tvary, ale s přeplněným kufrem. Tequilla je v nejtěžších lahvích, jaké se snad vyrábějí, prostě se letecky přepravit nedá. Takže vezu dárečky jen svým nejbližším, sorry. Jarda má těch nejbližších asi padesát a patrně si brousí zuby na místo v mém kufru. Ovšem marně. Neustále někomu něco převážíme a přivážíme, jsme takové letecké cargo. A to je prý v USA tolik sněhu a taková zima, že letiště nepřijímají. Bezva! Zůstaneme tady!

Po poledni nás pan Emil vyváží na typický mexický brunch do vesnice Santo Matteo. Restaurace je něco mezi cikánským ležením a českou hospodskou zahrádkou. Je vyhlášená široko daleko a je taky skoro plná místních početných rodin. Připravují tady jídlo zvané birria, což je pečené maso s extra pálivou omáčkou, které se plní do kukuřičných tortil a jí k "polévce", což je vlastně naředěná šťáva z masa, opět velmi pikantní. Emil pro nás vyžádá všechno méně picante, takže než olíznu lžičku od omáčky na stole, je všechno v pohodě.

K tomu pijeme nějaký nápoj z ananasu a já si dám i pivo. Podává se se solí a asi třetinou sklenice limetkové šťávy. Jsme tak strašně najezení, že sotva funíme. Už mě vůbec nerozčiluje hlasitá hudba ani řvoucí děti ani fakt, že sedíme u stolu vedle neustále otevřených toalet. Naopak, je to senzační! S Jardou nás opravdu pobaví fakt, že se tento podnik jmenuje v překladu U blondýna. Všechen personál je černý jak bota. Náš číšník je také snědý, ale má obličej posetý pihami, což mi přijde roztomilé. Jarda se zase mlsně otáčí za dvěma slečnama ve školních uniformách. Asi už jsme dlouho pryč od domova.

Den v rodině zakončil večer vážné hudby. Jestli si vzpomínáte, jak v původní Nemocnici na kraji města chodila Eliška Balzerová poslouchat desky k Františku Němcovi na pokoj, tak stejné zaujetí hudbou, v tom dobrém slova smyslu, panovalo i u nás "doma". Jiřina sezvala své žáky, které učí na klavír, a než se začalo hrát a koncertovat, mluvilo deset lidí třemi jazyky (později jsme zpívali i rusky). Byli to jiní mladí lidé, než které vídáme tady na ulicích. Kultivovaní, vzdělaní, takoví jemní, vesměs studenti univerzit. A mezi nimi Estéban, živel, multiinstrumentalista, který mi z profilu připomínal reinkarnaci Michaela Jacksona. Pobýval v ČR a mluvil něco málo česky a s láskou vzpomínal na Horalky. Když jsem mu dvě poslední z batohu donesla, málem padl. Jarda měl zase úspěch se svou slivovicí, takže se večírek pěkně rozjel. Poslechli jsme si živý přednes skladeb i nějaká cédéčka. Při Vivaldiho La Notte v podání zdejšího barokního orchestru bylo ticho jako v kostele a pan Emil prohlásil, že se vrací ke své víře. Vivaldi je pro mě Bůh, vysvětlil záhy.

Fascinace hudbou je pro tuto rodinu příznačná a přenáší tuto lásku i na Jiřininy studenty. Každý člověk v domě byl jiného etnika, Fatima s černošskými rysy se třeba narodila v Praze a žila u Plzně. Jarda už vypadá jako Mexičan a jiní Mexičané vypadali jako Evropané. A vůbec na tom nezáleželo, hudba nás v čase a prostoru všechny propojila.

Byl to zajímavý večer, byl to další zajímavý den. Zítra nás čeká ten úplně poslední mexický a já už se teď, hodinu po půlnoci těším, co krásného přinese.

Mějte se moc hezky

Váš nadšený Zoufalec