Expedice CHIMÉRA X.

Čtvrtek 21. ledna

Záhada Teotihuacánu

Jardův zánět nosohltanu, průdušek a dalších orgánů spojených s dýchací soustavou nepolevuje, ba naopak. Každý návrat do Mexico City se vzduchem hustým tam, že by se dal krájet, mu jeho zánět zhoršuje. Kašle, smrká a dusí se v pravidelných intervalech. Mně zase začalo pod Popocatepetlem zlobit koleno a kromě obvyklého napadání na jednu nohu jsem tu druhou zase nemohla ohnout. Když jsme se večer vraceli setmělými uličkami naší čtvrti Arboledes, musel to být pohled pro bohy. Ty, jak známo, nic nebolí, a proto se mohou smrtelníkům do sytosti smát. Nejvyšší čas vydat se na cestu do jednoho z nejzáhadnějších míst Mexika.

Teotihuacán je nazýván místem, kde se z lidí stávají bohové. Posvátné, záhadné místo leží na náhorní plošině kousek od Mexico City. Ten kousek, asi 60 km, jsme dnes jeli s Jardou přes čtyři hodiny, poslední dvě z toho pesarem po všech vesnicích a umělých a přírodních retardérech hlavních, vedlejších i polních cest v okolí. Takže když jsme stanuli na začátku dlouhé Cesty mrtvých, cítili jsme se jako doma. I když jsme na náhorní plošině ve výšce 2 200 m.n.m., slunce tady žhne a není se před ním kde schovat, proto jsme si hned koupili slamáky a studené pití. A světe div se, když jsme se po čtyřech hodinách vraceli k východu, ještě jsme žili. Nechápu jak, ale vystoupala jsem na obě pyramidy - Slunce i Měsíce. Poleželi jsme na vyhřátých kamenech na vrcholcích pyramid (Měsíc je od poloviny uzavřen) a byli jsme tak nějak Bohu blíž. Na takovém místě člověk prostě nemůže myslet na malé, přízemní věci. Dospěla jsem při pohledu na tu krásu dole i k některým zásadním životním rozhodnutím.

Toto posvátné místo bylo v 5. století n. l. jedním z největších měst světa, kde žilo přes 200 tisíc lidí. Všechny technické a archeologické údaje nebudu přepisovat, ale záhadou dodnes zůstává, kdo toto dokonalé místo vlastně postavil a proč ho nakonec tito lidé opustili? Rozmístění staveb odpovídalo rozmístění planet na obloze, pyramida Slunce má stejně velkou základnu jako pyramida v Gíze, ale dosahuje jen poloviční výšky. Je tu plno dosud nerozluštěných záhad a i sami Aztékové, kteří později toto opuštěné místo objevili a osídlili, ho považovali za div světa. Proto ho nazvali Teotihuacán, volně přeloženo jako Město Bohů.

Archeologický výzkum tady začal v 19. století, odkryl a opravil mnoho staveb, tunelů, obětišť, chrámů. Pravý význam největšího kulturního a náboženského centra Mezoameriky i jeho původní obyvatelé a stavitelé však zůstávají naprostou záhadou. Nevíme, kdo to byl, jak žili, jak se dorozumívali ani jak vypadali. Vlastně je to krásné, že dnešní člověk nemůže přijít všemu na kloub. Vyloženě těm původním obyvatelům fandím, aby zůstali pod rouškou tajemství už napořád.

Pohled na Cestu mrtvých z pyramidy Měsíce vzbuzuje optickou iluzi, že jde o dlouhou, rovnou, prašnou cestu. Přitom je v pravidelných intervalech rozdělena sestupem do nižší úrovně po schodištích nahoru a zase dolů.

Každopádně prašná teda je. Jardovy naleštěné polobotky jsou už dávnou minulostí, jsme celí pokryti tisíciletým prachem. Stále se otáčím a znovu se dívám na tu dokonalost.