Středa 20. ledna

Pouť do Mekky

Začínám si připadat jako stroj na testování parametrů nezničitelnosti. Jeden den ještě teplo a plážička na břehu oceánu, druhý den, no dobře obden, už se plazíme s Jardou křížovou cestou ve výšce 2 500 metrů nad mořem ke kapli s výhledem na Popocatepetl.

Mezitím bylo úterý určené ke vzpamatování se po nočním přejezdu půlkou Mexika našíř, proložené spánkem a poslechem hudby. Pan domácí Emil nám pustil staré desky z Bolívie s tamějším folklorem a lidovými skladbami, které jsme mohli porovnat s hudbou mexickou. Ano, je to velký rozdíl. Bolívijská hudba stojí na dechových nástrojích, hlavně panově flétně, a když je tam "kytara", tak je z krunýře pásovce. Víc vám o hudbě neřeknu, to se zeptejte Jardy. Já jsem byla moc šťastná, že mohu poslouchat a užívat si to bez pocitů méněcennosti, které mě tady přepadají prakticky při každém hovoru mez Jiřinou a Jardou. Pan Emil má můj nejhlubší obdiv, že to tak dlouho vydržel. Snídám s pedagogickou radou a večeřím s učiteli hudby, a pochopila jsem dost rychle, že není žádoucí, abych do profesních debat nějak zasahovala, neřkuli se je snažila nějak degradovat svými vtipnými příběhy z hodin klavíru či produkčních zkušeností. Jako posluchač nekonečného seriálu Všechno, co jste kdy chtěli vědět o cimbálu, klavíru a hudebních skladatelích a báli jste se zeptat bych už mohla patrně suplovat v každé hudebce. Ka-te-ři-na, lo-ko-mo-ti-va, Po-po-ca-te-pe-tl…

Ano, Popocatepetl. Dnes jsme se za ním vydali na pouť do Mekky, přesněji Amecamecy. Městečko o velikosti Kroměříže leží pod dvěma známými vrcholy. Popocatépetl je spojen 3000 metrů vysokým sedlem Paso de Cortéz s druhým vulkánem Iztaccíhuatl (5230 m). Spojuje je také pověst shakespearovských rozměrů - mladík si chtěl vzít krásnou dívku, ale muset získat odznak odvahy v lesích. Dívka se bála, že se nevrátí a ona si bude muset vzít jiného, zlého mladíka, tak se zabila. Hodný mladík se však vrátil, našel svou milou mrtvou, a tak ji odnesl na vrchol hory na sníh, aby se probrala, což ona neučinila, a oba tam zůstali navěky jako dvě hory. Příběhu chybí jen balkón, že?

Zatímco jazykolam Popokatepetl se naučí každé dítko bezchybně vyslovovat, Iztaccíhuatl stojí ve stínu zájmu. Trochu jsme si s Jardou stěžovali na zdejší nezapamatovatelné názvy plné x a ch, než jsme si připomněli, že jsme z Bystřice pod Hostýnem, Valašského Meziříčí a Jiřina je z Rožnova pod Radhoštěm. Takže si asi nemáme s Mexičany co vyčítat.

Dnes byli v Amecamece čtyři turisté, z toho čtyři Moraváci. Potkali jsme pár ze Šumperka a Brna nahoře na vyhlídce u kaple a později i u vedlejšího stolu v jediné zdejší restauraci. Snažili se zdolat Iztaccíhuatl po svých (na El Popo se kvůli sopečné aktivitě nemůže) a došli do výšky 4,5 tisíce metrů. Já bych teda jedovatě poznamenala, že tak i vypadali, ale my jsme na tom asi nebyli o moc lépe, aniž bychom vystoupali výš než ke kapličce. V každých zápiscích to opakuji, ale ten řídký vzduch je fakt děsivý. Každým metrem výš a výš je slon na mých plicích těžší a těžší. Chtěli jsme si s Jardou ustlat vyčerpáním na kopci vedle starých náhrobků, ale nakonec jsme se nechali unášet krásou obou zasněžených vrcholů. Kupodivu nedošlo k chrlení lávy ani zemětřesení, což se dost divím.

Jarda zakončil pouť do Mekky velkou porcí vepřového. Budiž mu ale ke cti, že netušil, co si objednává, stejně je to vždycky něco jiného. V restauraci měli všechno kromě piva, za které bychom zrovna dali všechny zbylé valuty. Lidé zde vůbec málo pijí alkohol a téměř nikdo nekouří. A v neděli po páté večer vám neprodají alkohol ani domů. Zato se tady pořád skvěle a chutně jí, po celé dny i noci. Procházka městským trhem, to je pastva pro oči i všechny další smysly. Prodává se tu i banánový list o velikosti povlečení.

Jinak město má určitě léta největší slávy v 50. letech minulého století za sebou, což připomínají černobílé fotky v restauraci na stěně i stará americká auta prohánějící se po ulicích. Mají tady pěkný kostel, který ukrývá nádherný barokní dřevěný vyřezávaný oltář - a nezbytné svaté ve výklencích za sklem.

Když si Jarda nechá na ulici vyčistit boty, začne si i v šusťákové bundě připadat jako velký frajer a je od něj chvíli pokoj. Celou cestu zpátky spí, což je asi to nejlepší, co se dá v autobuse dělat. Jen si zkuste představit, že jsme kvůli čtyřem hodinám v Amecamece strávili dalších 6 hodin v pesaru, metru a autobusech a vrátili se domů v noci na pokraji vyčerpání.

Únava z nekonečných přejezdů a kodrcání se veřejnou dopravou s mexickým lidem má ale za následek, že si na zdejší život začínáme pomalu zvykat a v metru bychom mohli začít provázet. I když Nechval dne před večerem, další tisíc mil nás ještě čeká. Uvidíme, co přinesou.

Díky za všechny podpůrné zprávy a komentáře, tady v dáli člověk ocení každou reakci.

Mějte se moc hezky!

Váš Zoufalec