Muž z Acapulka podruhé

Pondělí 18. ledna

Zápisky píšu už se slzou v oku zpátky ze svého pokoje v haciendě v Mexiko City. Mám na sobě vlněný pléd a ovčí deku a klepu se zimou jako ratlík. Přes noc jsme překonali opět tři tisíce metrů výškového rozdílu a asi o třicet stupňů Celsia jsme klesli. Máme tady všechno, jen ne kyslík, teplo, slunce a oceán. Díkybohu za těch pár dní v Acapulcu…

Acapulco patrně zůstane jediným místem na planetě, kde Jarda dočasně přestal reptat a klást otázky typu: Co jako budeme na pláži tři hodiny dělat? Poslední dopoledne jsme strávili v režimu "mořské zvířátko" a nechali jsme se houpat, omývat, topit i nadnášet oceánem teplým a čistým, že by v něm člověk vydržel do naprostého rozmočení. Moje mokvající štípance se ve slané vodě trochu zatáhly a úsměv trochu roztáhl. Má hlava se vypnula a neexistuje už nic, kromě toho tady a teď. Konečně! Děkuju! Čtenářům blogu se omlouvám, možná skončím u holých vět.

Poslední kávička u Jiřiny na terase. Vyšpionila, že motel je v tak zanedbaném stavu záměrně, protože se majitelé bojí o život. Jakmile zde začnete něco opravovat, okamžitě nastoupí místní mafie a požaduje výpalné. Těch po zuby ozbrojených vojáků se prý v Acapulcu bojí jen turisté, které mají chránit. Celé město má nejlepší léta za sebou, to je vidět na každém kroku, a ta nejchudší část obyvatel postupně zaplavuje i dříve luxusní čtvrti, zatímco skuteční milionáři buď své nemovitosti prodávají, nebo stavějí o velký kus dál v Diamante, mimo původní centrum města. Ale zpět do naší Ofélie, rozpadajícího se motelu s fantastickou dispozicí: Myslíte, že by se mafie dozvěděla, i kdyby třeba umyli koupelnu? Ptá se Jarda. Přesně. Nikdo tady neudělá o krok víc, natož vzít hadr a něco umýt. Ale nechají nás na pokoji až do odpoledne a do noci nám schovají kufry ve své špeluňce. Nechávám tam v batohu i svůj notebook, to asi vypovídá o mé důvěře nejvíce ze všeho.

Poslední večer vyplouváme lodí okolo zálivu. Sedíme s Jiřinou a Jardou úplně nahoře na palubě, na přídi vedle kapitánské kabiny. Loď je skoro prázdná, není sezóna, což nás naplňuje nadšením. O patro níž vyhrává živá mexická kapela a všechny drinky jsou zdarma. Vyfotím asi tisíc záběrů zapadajícího slunce, pobřeží, otevřeného moře, prostě si chci každý kout otisknout navěky do své paměti. Každá z těch fotek je stoprocentní kýč.

Vlasy nám čechrá teplý vánek a v žaludku hřeje třetí tequilla koktejl. Asi už mě nenávidíte a přestáváte číst.

Ale kdybyste mě viděli teď právě, jak píšu zmrzlá na kost v peřině o den později, museli byste se pousmát. Film Muž z Acapulka je prostě také dokonalý. Ještě tu v záběru chybí nějaký instalatér.

Mějte se moc hezky a díky všem za komentáře a maily. Potěšily.

Váš Zoufalec