Čtvrtek 30. července

Návrat do olympijského dění byl dnes zajímavější, než kdokoliv z nás čekal. Europoslankyně Martina Dlabajová slíbila týmu fotbalistů, že už se od nich nehne, ale že to hlavní trenér vezme doslova, to nás docela zaskočilo. Ale popořádku.

Naši borci nastoupili dopoledne proti domácímu týmu. Tribuna byla obšancovaná fanoušky protihráčů, prostor kolem tribuny zabrali taky Američané, navíc nás fanoušky vykázali z prostoru u střídačky. Vytvořili jsme si tedy českou základnu na improvizovaném místě v rohu hřiště, odkud jsme měli skvělý přehled o hře. Nutno říct, že se kluci neuvěřitelně zlepšují zápas od zápasu. Zdeněk v bráně je Bůh, ale my hráče nerozlišujeme a fandíme všem stejně hlasitě. Každý z nich je skvělý sám o sobě, ale jako tým jsou prostě nepřekonatelní. Dnes jsme studeným Amíkům dali lekci, jak má hra i podpora týmu vypadat, protože oni prostě vůbec neumí fandit. Úplně je rozhodilo, že jsme roztáhli české vlajky, skákali, řvali a dělali povyk. Jeden z pořadatelů nás neustále šikanoval, snažil se nás zastrašit, že když vlajky neschováme, zavolá policii. Tak jsme se na to začali těšit, že nás zatknou za fandění na speciální olympiádě. Toho by si možná všimla i česká média, která jinak samozřejmě tato olympiáda vůbec nezajímá.

Výhra nad USA znamenala jediné: postup do finále a boj o zlaté medaile! Tak to je už skoro splněný sen! Nálada v týmu ale není tak nadšená, jak by být měla. Náš hráč a milovník žen Pavel si zranil kotník a rozšířil marodku, doufejme, že jen dočasně.

Ale ještě horší je to s naším trenérem Davidem. Od rána bojuje s ledvinovou kolikou a z hřiště ho nakonec musí odvézt na ošetřovnu. Je 11 hodin dopoledne. Následuje šestihodinové martýrium zvané akutní lékařské ošetření. Jestli ještě někdy uvidím nějaký díl seriálu Pohotovost nebo jiného filmu, zachycujícího rozhodné a kmitající americké lékaře, kteří běží vedle pacienta na lehátku po dlouhé chodbě, představují se mu jménem a mezi nádechy rozdávají instrukce o injekcích, odběrech, medikaci a intubaci, asi umřu smíchy.

První hodinu jsme ve stanu na hřišti čekali na sanitku. David za překladatelské pomoci Martiny vyplnil desítky formulářů a prodělal několik kolikových záchvatů. To samozřejmě nikoho z ošetřovny nevyvedlo z ledového klidu. Třikrát mu změřili tlak, asi tak stokrát se zeptali na osobní údaje. Kdyby pacient nepřežil, papíry budou každopádně v naprostém pořádku. A to je tady hlavní věc. Všichni lékaři i sestry se pohybují velmi rozvážně a pomalu a postupují přesně podle naprogramování. Nějaká kolika s bolestí na stupni 9 z 10 je nemůže rozházet. Naštěstí je David s námi. Léčba černým humorem se ukazuje jako nejúčinnější.

Davida s týmovou lékařkou odvážejí do nemocnice UCLA nakonec hasiči, následujeme je s Martinou v Prndovi tak rychle, jak jen to přes zacpané dálnice jde. Přijíždíme zhruba ve stejný čas, mít houkačku, jsme tu mnohem dřív. Pohotovost je součástí obrovské nemocnice Ronalda Reagana v komplexu univerzity UCLA. Procedurální postupy příjmu a vyšetření pacientů jsou zde dovedeny k dokonalosti a nekonečné čekání na lékaře je takovým prvním sítem, přes které mnozí slabší jedinci neprojdou. Personál má tmavě modré montérky a tmavě modré gumové rukavice. Pacienti s chřipkou jsou separováni ve vyhrazeném prostoru, což by bylo skvělé preventivní opatření, kdyby přes ten prostor nevedl vstup do budovy. Vstupuji do ošetřovny a později pokoje vždy jen ve chvíli, kdy tam není nějaké lékař, protože jsem tady vlastně nelegálně. Doprovod nemocného mohou být jen dva lidé. Zachrání nás skutečnost, že kromě týmové lékařky je Martina vedena jako tlumočnice a já člen rodiny, když jsem ta "teta".

Hodiny čekání mezi odběry, sonem a dalšími formuláři si krátíme povídáním a žertováním. Prostý přepis dialogů by asi zůstal u situace neznalé čtenářské veřejnosti nepochopen. Víte, prohlížení a hodnocení vzorku moči i cizí lidi docela sblíží, o anglicko-českém překladu vyšetření varlat nemluvě. David má koule a smysl pro humor, to je to hlavní. Že mu sestra říká Cukroušku, to je jen vedlejší příznak jeho roztomilosti, násobené apartní noční košilkou. Moč má opravdu hrozně divnou barvu i konzistenci a svědčí o akutní infekci. Každopádně nápoj Aloe vera s dužinou už si hodně dlouho nedám…

Máme štěstí, že David dostal vlastní pokoj. Někteří pacienti leží po chodbách mezi přístroji. Když čekám chvíli na chodbě, jeden zoufalý stařík mi pomočí nohy. Vracím se raději zpět za "svými". Martina nám vypráví, že zítra bude druhý úplněk v měsíci, takzvaný Blue Moon, který přinese silné a zlomové okamžiky. Navrhuju Davidovi, aby se pokusil zítra svůj ledvinový kámen vyčurat a dovézt pod názvem Blue Moon své ženě jako dárek z cesty. Prý si už dlouho přeje něco s kamínkem.

Smějeme se, ale jsme už všichni dost unavení. Martina obětavě překládá už celé hodiny, diktuje většinu údajů zpaměti a nyní už všichni známe i jméno Davidovy maminky za svobodna. Na co jim tady zrovna tento údaj bude, to neví ani oni sami. Ale je to kolonka v dotazníku a přes to nejede vlak, ani kdyby byl David nalezenec. Když kape kapačka, jdeme s Martinou za týmem podělit se o informace. Je třeba udržet všechny v klidu a pohodě před zítřejším finále.

V pět hodin odpoledne čekáme i s částí týmu na pohotovosti, jestli se probojujeme zpět k Davidovi na pokoj. Po šesti hodinách ho propouští s kilogramem lékařských zpráv a krabičkou léků od bolesti. "Prý si jich můžu vzít až osm denně", směje se David. V balení je jich devět.. Tým je zase pohromadě, Davidovi polevily bolesti a vypadá i cítí se lépe. Nezbývá než doufat, že zítra na finále bude stát na střídačce a dovede svůj tým ke zlatu.