Středa 29. července

Pokud jste někdy četli o mlze v San Franciscu, tak vám nelhali. Probouzíme se do typického rána, zahaleného mlhou hustou tak, že by se dala krájet, jak říká Rákosníček. Cáry mlhy visí na obzoru a proplouvají určitými částmi města. Na našem kopci u Lombard Street například svítí slunce. Část této ulice je nejklikatější na světě a sjíždění aut z kopce s pravoúhlými zatáčkami patří k dalším velkým turistickým atrakcím. Pro Martinu, skvělou řidičku, je to samozřejmě výzva. Sjíždí celý úsek bez zaváhání a ještě se dívá po okolních domech, jejichž obyvatelé v této klikaté ulici parkují svá auta. Turisté si nás fotí, takže kromě Bangladéše budeme slavné i v Japonsku!

Martina mě zaveze na náměstí Alamo, kde je nejkrásnější pohled na šest původních viktoriánských domů, tzv. Six Sisters z roku 1896. Z parku uprostřed se naskýtá úžasný pohled na tyto nejfotografovanější domy s moderním pozadím radnice a výškových budov velkoměsta. Ach, to je ale krása! Bydlet bych v těchto archtektonických skvostech ale nechtěla. Turistí vám čumí do oken prakticky nepřetržitě a fotky zachytí nejmenší detail za záclonami.

Dalším naším cílem je park Golden Gate, který se rozkládá od Pacifiku až po centrum San Franciska v délce pěti kilometrů. Obrovské zelené plíce města jsou plné příležitostí ke sportu, relaxaci, vzdělávání. Nás zajímá hlavně komplex budov California Acedemy of Sciences, která navrhl architekt Renzo Piano. Tzv. zelená architektura je ztvárněna zelení pokrytými homolemi s průzory, k nimž se ale bohužel nedostaneme blíže. Čas nás opět tlačí a projíždíme parkem jen po americku v autě. Ty vzdálenosti jsou tady všude tak obrovské, že pěšky se dá zvládnout v omezeném čase vždy jen velmi malá část - a my chceme vidět všechno!

Prndla i Martinu čeká další adrenalin při přejezdu slavného mostu Golden Gate z roku 1937. Most se dvěma pilíři, zapuštěnými do hloubky 30 metrů, patří k nejdelším jednoobloukovým visutým mostům na světě. Měří 2,7 kilometru. To však nemůžeme potvrdit ani vyvrátit, protože jsme větší část mostu vůbec neviděly. Bílá mlha učinila z přejezdu mimořádný zážitek, asi jako kdybyste projížděli autem obří parní saunou. A pak, u druhého pilíře, zničehonic vysvitlo slunce, a z vyhlídky u cesty jsme si konečně mohly většinu času zcela neviditelný most prohlédnout. Ještěže jsme tak učinily, protože při návratu z prohlídky zbohatlických vesniček Marin County už most nebyl vidět vůbec.

Co bylo skutečně zajímavé, neviděla ho ani naše navigace, která nás na druhou stranu mostu do San Franciska vedla cestou přes Berkeley, s malou, asi dvouhodinovou zajížďkou přes půl zálivu. Most z navigace zmizel, i když jsme po něm fyzicky projížděly. Martina znejistěla hned, já až u závor na konci mostu, kde jsme chtěly zaplatit za průjezd, ale nebylo komu. Závory nespadly, Prndl projel a strýček Google nám napověděl, že průšvih je na světě. Platí se za průjezd jen při cestě do města, ale musíte mít zaplaceno předem na nějakém jiném místě, asi 5 km vzdáleném. A nejhorší je to prý u aut z půjčovny.

Jedeme se uklidnit na vyhlídku na vrcholu Twin Peaks, které nemá se známým seriálem nic společného. Panoramatický pohled na San Francisco bych si ráda podržela v hlavě co nejdéle. Ta krása, ta ladnost, ten klid, duhové vlajky v celé čtvrti pod náma.

A pruh mlhy neprodyšně uzavírající Golden Gate, který opět nebyl vůbec vidět. Filozofickou otázku: Mám platit za průjezd něčím, co asi ani není a nikdo to nevidí? utnula Martina už v počátku. Opakovaná rozkoš při průjezdu zatáčkami Lombard Street. Poslední pěší toulky městem, a nakonec jsme našly i kancelář Fastraku, kde jsme průjezd mostem zaplatily. Robotický ovladač autopůjčovny by patrně pro naše vtipkování neměl manuál a přes sto desáté sorry bychom se asi nikam nedostaly.

Obrovské letiště v San Francisku má skvěle vyřešenou dopravu mezi půjčovnami, garážemi a terminály. Nejslabším článkem jsou opět lidé. Pikolík u check-inu nás odmítl pustit na řadu, protože jsem si cestou dopínala zip u tašky. Prý jsem nebyla připravena k odbavení. Oni zase nebyli připraveni k odletu, takže naše letadlo mělo nakonec skoro dvě hodiny zpoždění. Jaké je vysvětlení? Úsměv a sorry. Dáváme si raději jednoho Jacka Danielse na ledu, protože tady nemá smysl se rozčilovat ani se někoho na něco ptát. Velká letní škola trpělivosti pokračuje.

Jediný pohled na letušku stačí, abychom dost znervózněly. Ta má nejlepší léta za sebou, pošeptám Martině. I nejlepší lety, podotkne Martina a dodá: Ta vypadá vyčerpaněji než já po štrasburském týdnu (tento vtípek je určen výhradně Martininým asistentkám, které se určitě v tomto místě zasmějí). Letuška opravdu vypadá, že létá od dob prezidentování Richarda Nixona, a je tak unavená, že si raději nepředstavujeme posádku kokpitu. Piloti se možná cestou museli navzájem fackovat, aby zůstali vzhůru. Letišťátko v Long Beach je ale moc roztomilé a v půjčovně si vyzvedáváme nové auto. Je bílé a chybí mu L. Je to prostě PRND. A s ním budeme pokračovat v dalším, tentokrát již čistě olympijském dobrodružství.