Úterý 28. července

Cesta do San Francisca je dlouhá, ale zajímavá. Vede třeba okolo Silicon Valley. Zprávy od našich borců z olympijského týmu jsou fantastické, samé výhry! Navíc naše gymnastky vybojovaly cenné kovy! Domlouvám účast generálního konzula v Los Angeles na čtvrtečním zápase sjednocené kopané, abychom našim zajistili co největší podporu v souboji s domácím týmem USA.

Příjezd do San Francisca, které má 852 tisíc obyvatel, nám opět vlévá sílu do žil. Už první dojem je úžasný, od předměstských částí rozesetých po okolních kopečkách po dlouhatánskou promenádu kolem přístavu. Když říkám dlouhatánskou, myslím to vážně. Parkujeme u mola 30, protože se potřebujeme dostat k molu 33. Až zaplatíme nekřesťanské peníze, Martina zjistí podle navigace, že je to asi 5 km daleko, v podstatě na druhé straně přístavu. Od naší třicítky dále jsou všechna sudá čísla až do středu a pak následují vzestupně všechna lichá čísla pierů. Tohle by se v Evropě nestalo. Musíme stihnout objednaný trajekt na Alcatraz, takže jako pravá turistka fotím v běhu. Mrakodrapy finanční čtvrti, lodě, most Bay, který je krásný, ale kvůli bráchovi zvanému Golden Gate nikoho nezajímá.

Alcatraz je malý ostrůvek kousek od přístavu. Ve známé věznici, odkud se podařilo uprchnout jen třem lidem (a nikdy je nikdo neviděl), bručel například Al Capone. Cesta po moři odkrývá nádherné panorama města a vidíme v dálce i slavný most, prostě celou cestu profotím. Někteří pasažéři klidně sedí na opačné straně lodi a zírají na nic, nebo se cpou koblihama dole v kavárně.

Samotný Alcatraz si můžeme projít s Martinou samy, vězeňskou část s audioprůvodcem. Slyším v uších bouchání dveří od miniaturních kobek, pokřik vězňů, kdy po "Broadwayi", hlavní chodbě, vedou nováčka. Ránu pažbou pistole a pád vězně k zemi. Poplach při útěku a střelbu. A hlavně příběhy vězňů i dozorců, které posloucháme a nevěřícně zíráme do miniaturních klecí, kde muži trávili i řadu let. V takzvané "díře" byly navíc další dveře, přes které neprocházelo téměř žádné světlo. V zoufalství se tady prý vězni naučili číst vážnou literaturu a mezi nejoblíbenější autory patřil třeba Kant nebo Schoppenhauer.

Ještě o něco děsivější mi připadá fakt, že na ostrově žili v dobách jeho největší slávy s dozorci či veliteli celé rodiny, i s malými dětmi, které vozili lodí do školy do San Francisca. Skutečně idylické místo dětství. Pak vláda zjistila, že provoz Alcatrazu je o něco dražší, než kdyby těch 300 vězňů ubytovali v hotelu Ritz, a věznici zavřela. Po krátkém obsazení Indiány v jejich boji o svobodu se stal ostrov turistickou atrakcí první kategorie. Nyní konečně jeho provoz vydělává, trajekty narvané po střechu vyplouvají každou půlhodinu. A všichni návštěvníci vyděšení krutostí místa končí, jak jinak, v obchodě se suvenýry.

Martina si hodinovou cestu zpět k autu krátí interpretací svých aktuálních studií a analýz amerického národa. Snad bude čas se tomuto tématu věnovat, je hodně zábavné. Já nedělám studie, ale došlo jsem k závěru, že Američané fungují na základě robotického naprogramování a manuálů. Nezapadnete-li do systému, jako my dvě, typické evropské individuality, máte prostě v této zemi potíže....

Když si do sytosti užijeme sluncem zalitého nábřeží a pochoutek sympatického podniku Il cano rosso, vyrážíme Prndlem do sanfranciských ulic. Jako věděly jsme, že je to město na kopcích, ale dokud se člověk nepřesvědčí na vlastní oči, neuvěří. Ty sklony ulic nahoru a dolů jsou naprosto neuvěřitelné, je to jako jízda na horské dráze. Navíc jízda není plynulá, často poskakujeme kolmo vzhůru nebo hlavou dolů v zácpě po pár metrech. Večer absolvujeme několik bloků nahoru a dolů i pěšky a polykám na sucho první brufen. Pošťáka bych tady dělat nechtěla.

Ale město je úžasné, viktoriánské domy (spíše jejich repliky, protože většina původních domů už zničilo zemětřesení) se krčí mezi novostavbami, většina domů stojí na šikmých pozemcích. Všude kytky, stromy, drobné architektonické a výtvarné skvosty. Miluju hlavně art deco, och, ach!

Každá čtvrť má svou atmosféru. Dole na Union Square tepe velkoměsto, jeho rytmus udává zvonění kabelových tramvají, které jsou tady v provozu od roku 1873. Taky se jednou svezeme do druhé části přístavu Fisherman´s Wharf, která tedy už není tak čistá a bezpečná, zvláště ne po setmění. Zato tady mají skvělou krabí restauraci se stovkami fotek celebrit, které ji navštívily. Tak nás nikdo nefotil, zatím. Ale to Jacka Kerouacka, který tu kdysi žil, taky ne. Každopádně uléháme ke spánku zcela okouzlené a nadšené, s namoženými lýtkovými svaly.