Pondělí 27. července

Z Los Angeles do San Franciska, kam vedou nyní naše kroky, je to Prndlem tak pět hodin jízdy po dálnici. Martina a já se však vydáváme samozřejmě delší cestou a pojedeme dva dny. S našimi olympioniky jsme nadále ve spojení a fandíme online. (Pro případné škarohlídy a kritiky uvádím, že naše fanouškovská cesta je sice na laskavé pozvání české delegace, ale je to naše soukromá aktivita a platíme si ji samy.)

Vyhlídková trasa po pobřežní dechberoucí Pacific Coast Highway se jezdí shora dolů. My jedeme v protisměru, s odbočkou do Santa Barbary. Protože tam, na pobřeží Santa Barbary, ve velkém domě na pláži, budu jednou žít a psát román a přijímat návštěvy a hlídat vnoučata. Nikdy jsem na tom místě nebyla, ale prostě to vím. Od rána nejsem schopna jíst ani se příliš soustředit, navigace z mé strany vázne. Ale najednou jsme tam. Ve městě s jednotným architektonickým stylem, červenými střechami, palmovou promenádou a úžasnou atmosférou. Velký areál staré misie z roku 1786 sice nenabízí výhled na město, jak jsem si myslela, ale zase nás čeká celá výprava františkánů v kutnách, někteří s kšiltovkama LA Lakers na hlavách.

Hlavní obchodní tepna State Street je zajímavá tím, že čím výš jdete, tím dražší značky najdete, zatímco směr dolů končí seconhandy. Ale my nenakupujeme. Slunce pálí, všude kolem nádhera a klid, pláž láká k vyvalení se a snění. Máme snad skoro všechno, co si přejeme. Jediné, čeho se nám chronicky nedostává, je čas. Plán cesty je neúprosný: do slunce západu musíme dojet, co nejdál to půjde. Po setmění už není PCH 1 bezpečná. Takže konec kochání na pláži s bílým pískem, konec postávání pod palmami a pozorování turistů i místních obyvatel. Prndlův motor už radostně vrní, asi proto, že vůbec netuší, co ho čeká.

Největší soukromou stavbu bývalého mediálního magnáta Hearsta kousek od pobřeží míjíme bez zájmu. Ani 115 místností a Neptunův bazén nevzbudí náš zájem. Stejně nic krásnějšího než kroměřížský zámek tady nenajdeme. Dnes chceme vidět čistě přírodní krásy v chráněných územích parků kolem pobřeží Big Sur. Kromě silnice tady nic není, občas vyhlídka, občas kemp, občas parkovišťátko pro ty, co se vydávají na několikadenní traily. Všechny penziony jsou beznadějně obsazené. Co je horší, knihovna mého milovaného Henryho Millera, krčící se v koutku pod stromy, je už zavřená. Buuu škyt.

Přestávám mluvit. I já, zastánkyně životního hesla Příroda je pro zvěř, jsem unešená scenériemi divokého pobřeží. Martina řídí složitými serpentýnami a obdivuje domy na útesech, já jejich obyvatele prostě jen nenávidím. Tento kraj je skutečně inspirativní, proto zde žilo tolik básníků a malířů. Ve vzduchu je něco nepopsatelného, co vám s dalším a dalším pohledem na stříbrný nekonečný oceán vhání slzy do očí. Na druhé straně silnice se postupně mění holé kopce v úrodné vinice, později zemědělské usedlosti, pasou se tady krávy. Mimochodem na jihu mají jen krávy černé, na severu už i méně opálené do hněda. Když uvidíme divné, pruhované krávy, musíme zastavit. Na suché trávě mezi horami stojí stádo zeber. Ano, zeber. Když o kousek dál míjíme zátoku, kde jsou k vidění rypouši sloní, jen podotknu: A jak je můžeme vidět? To jako vyskakují z vody jako delfíni? Lidé na vyhlídce však stojí a hledí na moře, tak vystoupíme taky. Sice nemáme čas vyhlížet rypouše ve vodě, ale davy kolem nás přesvědčí. To, co uvidíme, nám vyrazí dech. Vybuchneme smíchy. V zátoce na pláži je na sobě namačkáno asi sto obřích rypoušů, kteří leží vyvaleni v písku, spí a rypáky jim legračně chrochtají. Občas se ohodí pískem, občas se dva zvednou a řvou na sebe, občas se jeden z nich dosouká k vodě si zaplavat. Vzpomenu si na Světlanku a Toma, těm by se to líbilo. Přivezu jim aspoň Rypouší noviny, které si tady zcela vážně můžete zdarma vzít na břehu.

Zastavujeme se cestou u skály El Morro, která prý připomíná turban. V rybářské vesničce, kde ryby cítíte na sto honů, si dáváme na břehu klasické fish and chips. Bože, to je dobrota!

Cesta přes Big Sur už nabízí jen skály z jedné strany a strmý břeh k oceánu na druhé straně. Nedá se toho nabažit. Všechno však jednou skončí. Blížíme se k prvnímu městečku po dlouhých hodinách jízdy, Carmel by the Sea. V původním plánu jsme chtěly s Martinou dojet až do Monterey neb Santa Cruz, ale už se to nedá v autě vydržet. Jedeme prakticky celý den, slunce na horizontu nám pálí přímo do očí. V obou průvodcích, které mám s sebou, je o Carmelu jen malý odstavec textu, ovšem zajímavé je, že oba autoři považují městečko za pitoreskní. To nás teda zaujme natolik, že odbočíme.

Kam se hrabou rypouši. To, co průjezdu městem uvidíme, překoná všechny naše představy o architektuře, fantazii a vkusu. Pod velkými stromy se krčí malé chaloupky, ve kterých asi bydlí nějací skřítci a lesní víly. Připadáme si jako v Arabele, jako bychom se ocitly ve světě pohádek. Postupně přibývá jiných roztodivných domů, každý naprosto jiný, a nelepší se to ani v řadě luxusních rezidencí přímo o překrásné pláže.

Tady musíme přespat! Shodujeme se okamžitě. Asi nejkrásnější ubytování nabízí Mission Ranch Hotel, farma s pasoucími se ovečkami a malými domky pro hosty, samozřejmě každý je jiný. K dovršení všeho se dočteme, že majitelem je Clint Eastwood! Bohužel mají totálně vyprodáno, tak aspoň šmejdíme zrakem kolem, jestli slavného herce a režiséra nepotkáme. Po dalším hodinovém dobrodružství s hledáním ubytování projedeme město sakumprásk, než najdeme poslední volný pokoj v jednom hotelu. Město je narvané až po poslední slamník. Roztodivné domy osvětlené lampičkami vypadají ještě pitoreskněji, než jsme doufaly. Touláme se ulicemi, než nás opustí síly, a ráno musíme před odjezdem projet kolem nejoblíbenějších staveb znovu. Na vyhlášenou pláž s bílým pískem se opět nedostaneme. Jsme v Kalifornii už pár dní, ale ještě stále jsme se ani jednou nekoupaly. Teda v Pacifiku, do koupelny občas trefíme. Fičíme vzhůru do San Francisca, ale obrázek Carmelu budeme mít v hlavě už do konce života.