Zoufalcova cesta za velkou louži opět začíná. Tentokrát mířím nejdál, do Kalifornie, do Los Angeles. Jedeme s Martinou Dlabajovou na Speciální olympijské hry jako členky oficiální české delegace. Martina je europoslankyně, která podporuje mentálně postižené sportovce, a já jsem její mluvčí a PR manažerka, která její aktivity společně s dalšími kolegyněmi organizuje. Co vlastně dělám, se mě raději neptejte. Imigrační úřednice v LA to například nepochopila vůbec a bude o tom zřejmě přemýšlet až do příští olympiády.

V letadle z Prahy do Frankfurtu a z Frankuftu do LA jsme strávily více než 12 hodin. Protože jsme ale letěly proti proudu času, tak jsme přistály podle místního času už za tři hodiny a část dne jsme prožily dvakrát. No kdo to má? Čekal nás nejdelší den v životě a trval 33 hodin. Většinu toho dne jsem seděla úplně vzadu dvoupatrového Boeingu pro 350 pasažérů, kde to s námi házelo způsobem zcela nevídaným. "Představuj si, že sedíš ve vlaku." Chtěla jsem Martinu uklidnit. Podívala se na mě zcela nevěřícně, a v sekundě jsem si vzpomněla, že poslední zpráva z domova byla o železničním neštěstí u Studénky. Kde dojdou argumenty, přichází čas na sklenku whisky…

Bezpečnostní prověrky, dotazy a prohlídky k cestě do USA tak nějak patří. Navíc jsou cestující náhodně podrobováni osobní zevrubné prohlídce na základě náhodného statistického výběru. Statistika nuda je, má však cenné údaje. Proto si zcela neomylně vybrala mě a na letence jsem měla nad jménem záhadné SSSS. V Německu mě to celkem znervóznilo, přiznávám, ale nakonec se ze značky vyklubala zkratka Statistic Select Security Scaner a ve Frankurtu si mě jen odvedli stranou a zrentgenovali. Uff. Obdařila jsem policisty nově nacvičeným širokým úsměvem, takže mi pro jistotu ještě vysypali cestovní brašnu a testovali přítomnost drog.

Jestli mám na Americe něco zvláště ráda, pak je to ta makro velikost. Všeho je tak nějak víc než obvykle. Člověk si musí zvyknout na větší měřítko, větší vzdálenosti, více lidí. Přelétávali jsme nad celou zemí našíř, ale okenní roletu se mi podařilo bez syčení spících pasažérů vytáhnout až nad Nevadou. Zírala jsem fascinovaně z okénka dost dlouhou dobu na to, abych i já, vytržená z časoprostoru, pochopila, že to nic, co vidím, hned tak neskončí. Když už se objeví nějaká osada uprostřed ničeho, člověk si musí klást otázku, proč tady ti lidé bydlí. (Stejnou otázku si kladu například při průjezdu Hulínem). Hnědé a béžové pískoviště bez známek života ovšem naráz vystřídalo přelidněné pobřeží Kalifornie a pro změnu to vypadalo, že k Pacifiku přes stovky tisíc domů ani nedoletíme.

Jsme tady, v zemi neomezených možností a tolika lidí, že si na skutečnou Ameriku budeme muset vystát hned několik nekonečných, opravdu nekonečných front. Zkouška našil sil a trpělivosti začíná v osmnácté zákrutě fronty k imigrační kontrole. Hladký posun cestujících zdržuje zejména starší černoška u přepážky č. 32. Ano, hádáte správně. Její další obětí nebyl nikdo jiný než já. Usilovně jsem si v hlavě přehrávala instrukce mé učitelky angličtiny Kristýny a snažila jsem se vypadat klidně a přirozeně. Vy, co mě znáte, víte, že můj výraz v obličeji si lidé často vykládají dost odlišně. A paní mě vybičovala k životnímu výkonu.

Zatímco ostatní včetně Martiny procházeli přepážkami hladce a rychle, já jsem se zamotávala do záludné sítě otázek víc a víc. První problém byl, že paní nikdy neslyšela výraz "spokesperson", "PR manažer", "Evropský parlament", "sociální média", chytla se až na slovo facebook. Chvíli to vypadalo s mým zaměstnáním nadějně, než došlo na cíl cesty. Přes všechny billboardy kolem paní nevěděla, že se ve městě koná nějaká olympiáda (na kterou jede 6,500 sportovců). "What is it olympic games?" Další můj široký, všeobjímající, laskavý úsměv za zaťatými zuby a jsem tam. Tak ještě fronta na záchod a fronta na východ a už jsme ve frontě na autobus do naší půjčovny aut.

U nás by to vzhledem ke vzdálenosti půjčovny od našeho terminálu Tom Bradlay (LAX, jak zdejšímu letišti říkají, je ještě dalších 8 terminálů!) by to u nás na Moravě vypadalo, že si pro auto jedeme z Brna do Kroměříže. Ale tak proč si neposedět po celém dni sezení, a navíc to tu háže skoro stejně jako v letadle. Postojíme si ve frontě k přepážce, ale protože změny domlouvá Martina, k žádným potížím nedochází. Po třech hodinách od příletu jsme konečně v garážích.

Naštěstí od cesty s Aleškem na Floridu vím, že nemáme na nikoho a na nic čekat a že si auto máme vybrat sami a prostě do některého nasednout, samozřejmě podle zaplacené velikosti. Vybíráme si šedého Chryslera. Řadicí páka má podobu otáčecího kolečka s nápisem PRNDL, takže o jméně pro naše autíčko je okamžitě rozhodnuto. Všechno vypadá najednou snově, cesta kolem vysokých palem směrem na Long Beach, prostě Amerika. Užíváme si to naplno do chvíle, než navigace zahlásí LOW Battery. Hledám díru pro napájecí kabel, spustím parkovací alarm, přeladím rádio, než konečně najdeme správný vstup. Rádio Elvis, Rádio Sinatra, Rádio Hity 80´, paráda. Když navigace definitivně chcípne, jsme skoro u cíle…

Martina řídí všechna auta s přehledem a skvěle, osmiproudá dálnice ji nechává v klidu, poradí si s Prndlem, trefí do hotelových garáží. Ztroskotáme až na takové banalitě, jako je zamčení auta. Máme hodně veselou náladu, protože když konečně vyprostíme nabíječku z nefunkčního vstupu, ukáže se, že jsem ji narvala do "černé díry". Vstup je o kousek dál cudně skryt za krytkou. Díra neznámého významu nevede nikam a její význam nám patrně zůstane utajen. Autíčko je krásné, bezpečné a nejde zamknout. Moje rady "otoč klíčem v zapalování" zůstávají taktně nevyslyšeny, protože auto nemá klíč ani zapalování. A patrně ani zamykání. Technologické vymoženosti člověku bez zkušeností prostě komplikují život. Když Martina od auta poodejde, zamkne se. Jak prosté, když know how…

Přestože padáme únavou, oceníme další americké vymoženosti, jako jsou dvě postele King Size a výrobna ledu na patře. Vyrazíme na procházku do přístavu nasát zdejší vzduch a atmosféru, kocháme se pohledem na desítky lodí i obrovskou QUEEN MARY zářící do dálky. Všechno je krásné, exotické a hodně, hodně barevné. Opravdu jsme tady. Ještě noční pozdrav českým sportovcům na druhé straně města a plán k akreditaci. Doma už je čtvrtek 23. července ráno a kamarádi právě vstávají. My máme ještě stále středu a jdeme spát.