Středa 24. července 2015

Otevřu oči a přemýšlím, kde jsem, s kým jsem, kolik je hodin a co tady dělám? První chvíle po jet legu jsou krušné. A americký zvyk nezahrnovat do ubytování snídani mi taky nepřidá. Ještěže máme zásoby z domova. Nesu Martině snídani do postele - tatranka se slivovicí ji vyloženě potěší. Já zhltnu bébéčka a zapiju taktéž douškem domácí slivovičky. Den může začít.

Zatím se nám tady daří všechno kromě aktivní účasti na olympiádě. Abychom mohly k výpravě, do olympijské vesnice (která je zatím zavřená, patrně proto, že by do ní nikdo nemohl), na program, všude potřebujeme akreditaci. Olympiáda začíná v sobotu a očekávají se kromě 6500 sportovců z asi 170 zemí také další tisíce hostů. Je čtvrtek a stále nemáme nic, stejně jako další členové delegace. Akreditace má začít až dnes ráno v hotelu asi 25 mil od nás. Čekáme na nějaké informace jako na smilování, ovšem když vyrazíme na cestu, pípne zpráva, že akreditace začne až odpoledne. No to bude další fronta na Ameriku!

Otáčíme našeho Prndla směrem na sever a využíváme čekání k cestě do Santa Monica Bay. Všechny pruhy dálnice sice jedou, ale traffic je tady fakt šílený. Přejíždění z pruhu do pruhu je adrenalinovým zážitkem, zvláště když v malých zrcátkách nic nevidíte. Zrcátko u spolujezdce má navíc nápis, který hbitě překládám: Objekty v zrcadle se zdají být blíž, než doopravdy jsou. Martina chytne záchvat smíchu. Správně je to prý upozornění, že objekty v zrcadle mohou být blíž, než se zdají. Tak nevím, vidíte v tom nějaký rozdíl? Těch věcí k přemýšlení je tady více a já mám dnes vyloženě filozofickou náladu. Využíváme pruhu na vozovce, který je označen kosočtvercem. Souvislost s ženskou posádkou Prndla nehledejte, je to pruh pro auta se dvěma a více pasažéry. O pohlaví se tady v zemi liberálů vůbec moc nemluví a často je prakticky vyloučené ho u některých jedinců určit bez nahlédnutí do lékařské zprávy.

Santa Monica a její molo se zábavním parkem nás moc nenadchne. Všude polehávají bezdomovci a ruší pohlednicové záběry z palmové promenády. Navíc nesvítí slunce a na obloze jsou šedé mraky. Moře je plné chaluh a širokánské a takřka nekonečně dlouhé pláže obsadilo jen pár jedinců v neoprénu. Zkritizujeme pár domů postavených přímo na pláži (fialovo růžový dům je nejhorší ze všech) a zlepšíme si náladu na vyhlášené městské promenádě na 3. ulici. Filozofická linka pokračuje. Martina objeví na veřejných záchodcích nápis I wish everybody´s dream can came true. A já si kupuju tričko s nápisem All we have is today. Kant se asi obrátil v hrobě.

Vracíme se směrem do města na odloženou akreditaci, když pípne zpráva, že je opět odložena. Tentokrát až na pátek. Je to pochopitelné, vždyť všechny údaje jsme posílali teprve v březnu. Začíná to vypadat, že ta bába z imigračního měla pravdu. Jaká olympiáda? Naštěstí se potkáváme v Santa Monice s brazilskou výpravou, se kterou prohodíme pár povzbudivých slov. Jsou moc milí a natěšení závodit, tak snad všechno opravdu klapne. A Martina pořád něco tweetuje v různých jazycích s dalšími delegacemi, které jsou již v Los Angeles. Tak už vím, že první speciální olympiády koncem 60. letech byly jen pro závodníky z USA a Kanady. Dnes přijíždějí sportovci z těch nejexotičtějších zemí. Navzdory svému postižení a postojům některých méně osvícených státních systémů.

Slunce už pálí jako blázen a oblohu místo mraků zakrývají jen letadla. Startují prakticky každou minutu, někdy i po dvou. Na pláži ve Venice koketujeme s myšlenkou půjčit si kola a projet si dlouhou slavnou stezku podél pobřeží, ale nakonec měníme plán. Na místě, oficiálně uváděném jako místo s nejvyšším indexem štěstí na světě, už nic dalšího nepotřebujeme. Jsem šťastné, i když nenajdeme ani vodní kanály ala Benátky (Venice), ani proslulou Muscle Beach, kde trénoval i Arnold Schwarzeneger. Pár kliků, pár buchtiček na břiše, a už je z kluka guvernér. Na tom zdejším štěstí něco bude. Z neoprénu se tady na pláži souká jedna velmi svěží sedmdesátnice, která právě hodinu surfovala se svými pravnoučaty. No co, my jako surfařky aspoň vypadáme, protože písek se z nás sype celou cestu až do Malibu.

Na pravé straně se v kopcích a skalách ukrývají luxusní rezidence a domy slavných osobností. A nalevo přímo na pláži je nekonečná řada malých domků, které vypadají od cesty, mimochodem slavné Pacific Coast Highway, jako garáže. Mezi domy není skulinka několik mil, až narazíme na konci cesty na branku na plážičku v prázdném prostoru mezi domy. Jsme naprosto uchvácené, jak velké jsou stavby ze strany od oceánu. Prohlížíme si je podrobně jako zloději, navíc si je stále fotím. Pak dojdeme k ceduli oznamující, že procházení kolem soukromých domů na pláži řeší federální zákon, a vytvoříme nový traťový rekord ve sprintu v písku bosou nohou.

Uklidníme se až na překrásném, klidném a harmonií naplněném mole v Malibu, kde lidé chytají ryby a z terasy restaurace můžete pozorovat úsek moře s nejdelšími vlnami na světě v souboji s těmi nejlepšími surfaři. Lepší tečku na dnešním výletem jsme si ani nemohly přát.

Filozofický den ukončuji tichým rozjímáním v autě, a pak náhle své dojmy zhutním do věty: "Když zapadne slunce, den se zlomí a je večer." Martina ale není sto pochopit hloubku myšlenky a opět má záchvat smíchu. Já ale dobře vím, že zítřek nám nikdo neslíbil, vyjma akreditačního střediska.

All we have is today. Dobrou noc!