Pátek 25. července

Zprávy členů naší olympijské delegace jsou opět po celý den stejné. Paní Pavlištová z ČIA, náš věrný přítel na Whatsapp, čeká hodiny na akreditaci v centru LA. Když ji konečně opravdu získá, postoupí do další nekonečné fronty na vstupenku na zahajovací ceremoniál. Naši sportovci jsou na tom ještě daleko hůř. Prakticky celý den, neuvěřitelných 9 hodin, čekají na převoz z hostitelského města Studio City do UCLA, univerzitního campu, kde má být olympijská vesnice. Bez jídla a pití, bez horizontu, kdy tyto organizační trable skončí. Nakonec jim jeden místní podnikatel přiveze sám nějaké občerstvení, protože už se na to nemůže dívat. Protože je ale česká delegace psychicky a lidsky naprosto neuvěřitelná, v týmu stále vládne dobrá a veselá nálada. Svůj vybraný vkus potvrzují i ujištěním, že si čtou Zoufalcovy zápisky. Takže všechny moc, moc, moc zdravím!

Martina i já jsme ženy činu, proto se nám jeví jako nesmyslné strávit celý den v ledově vymraženém prostoru hotelu JW Marriott v různých frontách, logicky následujících po opožděném otevření akreditačního střediska. Poslední volný den před zahájením olympiády, pokud ji tedy také neodloží, proto využíváme k další cestě. Tentokrát vyrážíme na jih k mexickým hranicím. Prndl hlásí prázdnou nádrž a nás čeká nová zkušenost u benzinové pumpy. Za prvé, označení benzinová pumpa je zcela nesmyslné, protože tady jezdí všichni na naftu. Za druhé, pokud nevíte jak, nenatankujete nic. Platební karta vložená přímo do stojanu nám nepomůže, protože nemáme ZIP code. Naštěstí nám poradí řidič od sousedního stojanu, mimochodem první krásný chlap v Kalifornii, kterého jsme na vlastní oči viděly. Dlouhé přejezdy si na místě spolujezdce krátím nahlížením za volant kolemjedoucích vozidel. Výsledek výzkumu je tristní - v Kalifornii nejsou žádní krásní lidé. Všude jsou neforemní turisté v kraťasech anebo běhající či surfující sportovci různého věku a postavy.

Navigace nám ukazuje, že cesta do San Diega potrvá asi dvě hodiny. Vyjíždíme brzo ráno, abychom se stihly vrátit na akreditaci a všechno bylo v pohodě. No, jak jinak, všechno bylo nakonec úplně jinak. Martina se rozhodla odklonit nás na milovanou Pacific Coast Highway, což je delší, ale horší cesta, ovšem nabízející dechberoucí pohledy na oceán, pláže, města kolem nich. Občas na vyhlídce zatlačím slzy, protože scenérie před námi bych směle mohla označit za vysněné místo k životu. Laguna Beach je taková nádhera! A když po cestě každých sto metrů přerušovaných červenou na semaforech dorazíme do Karlových Varů (Karlsbad), musíme se zastavit na snídani a chvíli vydechnout.

Nakonec před polednem opravdu dorazíme do San Diega. Paní z navigace je už unavená, protože asi stokrát doporučila svoje "Turn left at a traffic light", ale marně. Když sjíždíme po 5. ulici dolů k přístavu, Martina najednou úlekem vykřikne. "Tam! Tam!" Ukazuje mezi domy. Nevidím nic. Prý viděla obrovské letadlo mezi paneláky. "Napij se vody," snažím se ji uchlácholit a v duchu plánuju další odpočinkovou zastávku. A v tom to uvidím taky. Letová dráha místního letiště vede skutečně nejen nad plážemi, ale přímo downtownem, v tak nízké výšce, že se člověk strachy skrčí. Pozorování letadel prolétávajících neskutečně nízko je jednou z atrakcí města a Martina tomu doslova propadla. Prý to má po tatínkovi. Takže jsme se kochaly atmosférou staré Gaslamp Quarter, novými výškovými domy, krásou staré misijní budovy či neuvěřitelnou rozlohou místního Balboa Parku. A mezitím jsme zíraly na nebe, které doslova každých pár minut vyplivlo další letadlo přímo nad našimi hlavami. Wow! Je to fakt skvělé! Město je 8. největším v celých Státech, ale díky rozmanitosti jednotlivých čtvrtí vypadá fakt pohodově, přitažlivě, zajímavě. Tak tady by se taky dalo žít.

Turistických pastí je v Kalifornii opravdu velká spousta. Já jsem zatoužila po návštěvě ostrova Coronado s proslulým hotelem Coronado, kde se natáčela slavná komedie Někdo to rád horké. To je taková moje kultovka! Martina po celodenním řízení musí překonat sama sebe a přejet přes vysoký zahnutý most z pevniny na ostrov. Most nemá žádné zábrany, drátěné ohrazení ani ostnaté dráty. Pouze každých pár metrů zde visí cedule s informací, že lidé uvažující o sebevraždě mají volat na číslo xxxxxx. Tak to je senzační řešení pro Nuselák! Fotím skvělé výhledy na město i záliv, zatímco Martina si snaží telefonní kontakt zapamatovat.

Po pár minutách se ocitáme v jiném světě. Upravený, luxusní ostrov. Krásné apartmány, hotely i vily starousedlíků. A na konci stojí obrovský komplex hotelu Del Coronado se 400 pokoji a nekonečnou pláží hned za ním. Nekonečná je i fronta aut, která se snaží zaparkovat. Těch lidí tady je prostě moc a aut ještě více. Musíme si nakonec zahrát na paničky a nechat si auto zaparkovat hotelovým slouhou. Máme na sobě pomačkaná trička a riflové kraťasy a v ruce igelitku s plavkama. Ideální čas poobědvat v prostorách luxusního hotelu. Slavnou historii tady zpeněžují hned v několika obchodech, ale je vidět, že časy se mění. V dřevem obložených halách s křišťálovými lustry pobíhají děti od písku a tlusťoši v upocených nátělnících. Paní na recepci sjede Martinu pohledem od hlavy až k patě a dostávám zákaz fotografování. Nemalujeme se už několik dní a žabky jsou náš přítel nejvěrnější. Kdo nenachodil kilometry v lodičkách po chodbách Evropského parlamentu, nepochopí.

Přesto má místo něco do sebe. Člověk by tu mohl psát skripta k Průmyslu turistického ruchu. Vybavuji si některé scény s mým milovaným Jackem Lemmonem a procházka po pláži k další pláži, stříbrné kose, člověku utříbí myšlenky. Ach. Och. Alespoň šlápneme do bílého písku, protože na koupání není čas. Musíme rychle zpět do LA k akreditaci. V hlavě mám nějaké mrnění, že to ještě bude zajímavé. A taky že je.

I když paní z navigace posloucháme na slovo, neuvěřitelný traffic nás zdržuje téměř k zbláznění. Škola tolerance a klidu pokračuje. Pět pruhů nestačí, kolony aut prostě nikde nezačínají a nikde nekončí. Není důvod, aby jela pomalu, ale prostě nejedou. Navíc každý pruh jede svou vlastní rychlostí, takže nás přejíždějí auta zleva zprava. A my se dostáváme do nějaké záhadné časové smyčky, protože bez ohledu na čas strávený jízdou a počet ujetých kilometrů nám do cíle chybí konstantní dvě hodiny. Když konečně dorazíme do cíle, do uzavření akreditace zbývá půlhodinka. Opět není kde zaparkovat a nikdo to neřeší. Čestní hosté olympiády nemají čas se převléct, takže k pultu ve třetím patře dorazíme jako dvě divoženky, ze kterých se sype písek. Předkládám pas, dostanu akreditaci, tašku a několik vřelých úsměvů. Uff.

Martina ale takové štěstí nemá. V seznamu hostů není. "Ona je váš host?", zeptá se mě nevinně starší pán v olympijském tričku. Jako by Martinu právě střelil revolverem pod pravé žebro. Snažím se mu vysvětlit, že je to naopak, že já jsem její doprovod a ona že je Europian Kongres Women. Nakonec přichází mladík Trevor alias Pystíček, který zvláštně ohrnuje ret při každém Yes, kterého je schopen. U jména Martina Dlabajová je prý poznámka: Lituje, že nepřijede. Poté, co následovalo v několika dalších kancelářích a prostorách hotelu JW Marriott, tam asi napsali: Litujeme, že přijela. Výsledkem bylo několik generálním omluv a akreditace velikosti prkýnka na maso.

Hrůzou přestal fungovat foťák, takže nemohu doložit, jak jsme se fotili s klukem z plakátu - sportovcem, který je na billboardech, ani jak to vypadá v centru LA po setmění. Ještě jsme si zavolali s naší delegací, jestli už jsou v pohodě, a v deset večer jsme se konečně dostaly do postele. Zítra začíná olympiáda, tak dobrou noc

P.S. Na nahrávání fotek k blogu opravdu nemám sil, prostě to nefunguje. Takže hledejte více na facebooku. Díky.