Sobota 25. července

Od samého rána s Martinou přemýšlíme, jestli se olympijskému organizačnímu týmu podaří dopravit všechny lidi na stadion dříve, než začne Opening Ceremony. Po cestě ze snídaně si kupujeme slamáky, což nám dost zvedne náladu. V našem hotelu neví o dopravě na olympiádu (a vlastně skoro o ničem) nikdo nic, v podstatě nejvíce informací včetně tajného papíru s kontaktem na managera dopravy máme patrně v hotelu jen my samy. Kdyby to nebylo k pláči, bylo by to k smíchu. Martina bojuje jako správná lvice na recepci, zatímco já stojím u silnice a vyhlížím nějaký vhodný autobus. Najednou uvidím klasický žlutý School Bus, který má na sobě olympijské logo. Vrhám se mu pod kola se svou obří akreditací v ruce s vědomím, že druhou šanci už nedostanu. Za volantem sedí Whoopi Goldberg a směje se na celé kolo. Tak jo. Martina přibíhá s poslíčkem, který situaci zvládá lépe než manager hotelu.

Už při usednutí na minisedačky pro prťata nás zamrazí. Autobus je vychlazen na teplotu vhodnou tak pro převoz krevní plazmy. Whoopi nám sdělí, že nemůže jet po dálnici a nemůže přijet na stadion, dokud nebude autobus plný. Bezva! Vzhledem k tomu, že objíždíme všechny brownfieldy v okolí a nikde nezastavujeme, to chvíli vypadá, že nás unesli nebo skrytou kamerou natáčejí Nebezpečnou rychlost 5. Sedíme hodinu jízdy samy dvě v celém autobuse, a než nás definitivně pokryje jinovatka, jsme na místě. Venku je pro změnu vedro k padnutí. Černoška s křížem a biblí v ruce se upřeně dívá do slunce a její mučednický výraz napovídá, že čeká na spojení už hodně dlouho. Minimálně do zánětu spojivek.

Organizace opět vázne. Na stadion musí bránami projít asi deset tisíc lidí. My s Martinou stojíme na samém začátku asi dvacáté v řadě. Projde první člověk a pokazí se detekční brána. Hlídač u vstupu je pokažený už dlouho. Prvních deset minut se snaží opravit pískající bránu, než pochopí, že bude pískat u každého. Zapískám, pronesu batoh plný zakázaných věcí, a jsem tam. Je dobré vědět, že systém ochrany funguje. Alespoň že sportovce chrání tak bedlivě, že hodinu před začátkem ceremoniálu nemá nikdo tušení, kde jsou. Chceme je s Martinou pozdravit, ale jako by se s nimi propadla zem (brána borců je někde pod zemí). Ani desátý člověk s nápisem Ask Me nám nedokáže poradit. Díky mobilu naštěstí víme, že ještě žijí, že prošli vojenským výcvikem v pochodování pod vedením US Army a že také nemají tušení, kde jsou.

Kalifornské slunce je mnohem snesitelnější ve filmu než ve skutečnosti, to vám teda povím. Sedíme ve výhni stadionu v řadách na dalších minisedačkách jako kuřata na grilu, ale nemůžeme se otáčet ani polévat. Naštěstí máme své klobouky a ledové, cukrem narvané limonády v obřích kelímcích. Uvízly jsme v prostoru mezi členy delegace z Bangladéše, která, na rozdíl od českých médií, má s sebou celý tým dokumentaristů. Všechno hned postují na facebook a myslím, že v Bangladéši už máme svůj fanclub.

Slavnostní zahájení olympiády je těžké popsat slovy. Je velmi americké. Barack Obama mluví krásně, bohužel jen ze záznamu (takže selfie nebude). Mluví potomek rodu Kennedyů a syn zakladatelky hnutí Speciálních olympiád Timothy Shriver, velký fešák. Nakloním se k Martině a pošeptám: "Snad ho taky nezabijou." Pokývá hlavou a dodá: "Snad ho nezabijou dnes." Ostřelovači na vrcholu tribuny člověku klidu nedodají. Mezi tím mluví několik dalších motivačních řečníků. A pak mluví osobně a velmi krásně Michelle Obama. Motivační projevy prostě mají Američané v krvi. Je to často patetické, ale velmi obdivuhodné. A ty myšlenky, jakkoliv prosté, člověka donutí o smyslu speciálních olympiád přemýšlet úplně jinak. Už jen hlavní motto olympiády je hodně silné: Let me win. But if I cannot win, let me be brave in the attemp.

My se samozřejmě nejvíc těšíme na nástup reprezentací jednotlivých účastnických zemí, kterých je 165. Snažíme se, aby nás česká výprava nepřehlédla. Pravděpodobně nás nepřehlédla celá tribuna, protože máme obří vlajku a skáčeme, seč nám síly stačí. Vidíme se, máváme si! I na dálku jsme propojeni. Naši sportovci a kouči mají bílá trička a sedí na naší straně stadionu, takže se v průběhu veselého a zábavného programu snažíme prostřílet až k našim. Jsme od nich jen pár metrů, ale ve skutečnosti je to galaxie, protože jsme zrovna v nejstřeženějším prostoru Kalifornie. Přijíždí první dáma a ostří hoši z ochranky jen syčí: Back out! Back kout! Tentokráte mi nepomůže ani můj výraz ala prosťáček, co vám vůbec nerozumí. Raději opravdu mizíme.

Krásný, dojemný, efektní ceremoniál končí velkým ohňostrojem. Všichni stojí. Olympijský oheň plane a vlajka plápolá. Nad hlavami nám létá vzducholoď a desítky letadel. Spontánní sportovci tančí, mávají, dávají ruce nad hlavu v symbolickém gestu olympiády. Tohle nenechá chladným ani zoufalého cynika. Venku se ochladilo, ale srdce nám planou.

Naše klobouky sice budily zájem (hlavně těch sedících za námi, co nic neviděli), ale klobouček alias poklona patří těm dole. Sportovcům, kteří každý den bojují sami se sebou. Trenérům, kteří se snaží z nich dostat to nejlepší. Rodinám, bez jejichž podpory by se nikdy nedostali až sem, na olympijský stadion. Až shora vidíme, že naše česká výprava sedí spořádaně až do konce programu. Jsou na nohou od samého rána, a než se dostanou do postele, bude půlnoc. Že to všechno vydrží, je hlavně zásluha jejich doprovodu, který se stará o dobrou náladičku za každých okolností. Pomyslně smekáme své klobouky a naposledy máváme.

Po dalším neuvěřitelném organizačním zmatku oběhneme parkoviště kolem celého stadionu, než se probojujeme do dalšího mrazáku mířícího k našemu hotelu. Dvacet lidí z organizačního týmu netuší, kde stojí autobusy na Long Beach. Autobusy se rozjíždějí do všech stran a jedna zvláště pohotová organizátorka nám s vážnou tváří sdělí, že napíše mail s dotazem. Pro mě za mě ať vypustí třeba poštovního holuba, dáváme se raději znovu do běhu a najdeme si ho samy.

Jak odbije půlnoc, oslavíme s Martinou její dnešní narozeniny koktejlem a dortíkem se svíčkou dole v baru. Takový krásný den, probleskne mi hlavou těsně před usnutím. Někdo tam nahoře i dole mě má opravdu rád.